Už je to nějaký čas, kdy jsem kapelu Stone Sour přestal vnímat jako pouhou „bokovku“ zpěváka Coreyho Taylora. V podstatě se o to zasloužil předchozí počin „Audio Secrecy“, který má rozhodně ke slavným SlipKnoT hodně daleko. Taylor zkrátka svým přístupem přesvědčuje všechny posluchače, že se Stone Sour bychom měli do budoucna vážně počítat, možná víc než se samotnou „maskovanou“ legendou. Dostatečným důkazem této teorie by mělo být mimo jiné i plánované dvojalbum, z kterého si už teď můžeme vychutnávat první část.
Na začátek by měl určitě zaznít fakt, že na nejnovějších písních už neuslyšíme baskytaristu Showna Economakiho, který se bohužel se skupinou rozloučil. Basové party tak nahrál jistý Rachel Bolan (známý z amerických Skid Row). Na nové desce už nespolupracuje ani producent Nick Raskulinecz. Místo něho se celkového zvuku chopil kanadský rodák David Bottrill, který v minulosti produkoval desky skupin jako Tool, Smashing Pumpkins či King Crimson. Tato změna je asi o něco citelnější, ale kapele podle mě prospěla.
Novinka „House Of Gold & Bones – Part 1“ začíná pěkně zostra a všechny zbraně vytáhne vlastně hned v prvních přímočarých skladbách, které jsou charakteristické svojí výraznou rytmikou. Zejména ti, kteří byli trochu zklamaní z předchůdce „Audio Secrecy“, tak určitě uvítají návrat typicky „stonesourovských“ ostrých riffů, které se s ničím moc nepářou. O schopnostech zpěváka Taylora si už nedovoluji vůbec pochybovat. Každým rokem jeho kvalita roste a jeho rejstřík začíná být čím dál víc pestřejší. Jeho hlas jsem si paradoxně oblíbil zejména v těch pomalejších věcech, např.: „Taciturn“ či „The Travellers, Part 2“. Obzvláště silný moment nacházím v refrénu písně „Influence Of A Drowsy God“ („But my god's are released/On a world that is falling down/My call is a beast that will not/Let me give up now/I know I'm all or nothing“) V tvrdších skladbách (třeba v nu-metalové „RU486“ či hitové „Absolute Zero“) však dokazuje, že umí i pořádně přitvrdit. Rozhodně ale nemluvím o nějaké prvoplánové agresi, spíš o upřímné frustraci. Taylorovi zkrátka na této desce věřím totálně všechno. Ono se ani vlastně není čemu divit, vždyť texty z nějakých devadesáti procent vypráví hlavně o jeho životě.
Po instrumentální stránce se nekoná nic převratného či překvapujícího. Kapela jednoduše hraje, jak nejlépe umí. Zároveň je z ní cítit zkušenost a velká jistota. Za pozornost však stojí některá povedená kytarová sóla, která vždy perfektně sednou do nálady celé písně. Minimálně zajímavá je také středně pomalá skladba „Tired“, která do jisté míry může překvapit svými smyčci. Ještě jednou bych chtěl také připomenout a vyzdvihnout velmi promyšlené texty, které by si zasloužily pečlivé prostudování. Zbystřit by měli hlavně velcí obdivovatelé Coreyho Taylora.
„House Of Gold & Bones – Part 1“ je pohodová metalová záležitost, která rozhodně stojí za poslech. Věřím, že stejně kladného hodnocení se dočká i druhá plánovaná část, která by měla vyjít v květnu tohoto roku.
|
