Irové Celtachor završili pětiletku svojí existence debutovým albem „Nine Waves From The Shore“. Již z názvu kapely lze usuzovat na to, že do jejich hudby se bude mísit odkaz starých Keltů, o lidové motivy a mytologii nebude nouze, a díky místopisnému původu kapely zase nejde nevzpomenout na krajany Cruachan, coby nejvýraznějšího zástupce ostrovní folko-blackové scény. Oba dva spolky totiž lze (byť s jistou dávkou namixovaného vizionářství a fantazie) hodit do jednoho pytle. Celtachor jako by chtěli aktuální tažení Cruachan na jejich cestě od folku k blacku předstihnout, takže, byť stavějí na podobných základech, nastavují světu syrově neprostupnou, nekompromisní, strohou tvář, kterou odlehčují folkovými motivy.
Alespoň takový dojem ve vás mohou vyvolat první dva songy alba „Nine Waves From The Shore“. Byť v nich zazní zlehčující flétna Stephena Rocheho a Celtachor si vypomáhají i náladotvornými zvukovými kulisami, přece jen skladbám výrazně dominují velice ostré kytary, uřvaně agresivní Rocheho vokál i někdy až nekompromisně zběsilé bicí (není bez zajímavosti, že jejich hutnou palbu má na starosti Anais Chareyrem, na pohled poměrně subtilní děva). Celá tahle kombinace (v již zmíněných prvních dvou skladbách, postupně se projasňuje) tak může sklouzávat do pocitu jisté neuspořádanosti a chaosu (navíc jsem u otvíráku dumal, proč mají Celtachor tak špinavé a nepřehledné nazvučení), k čemuž přispívá i fakt, že Celtachor mají potřebu své příběhy pojmout obšírně a do posledních detailů, čímž se jen ta úvodní dvojka roztáhne na plochu přesahujíc šestnáct minut (ale ani žádná z ostatních skladeb, vyjma závěrečné „Anann : Ermne's Daughter“, se nevměstná pod pětiminutovku). Což je vlastně další bolestí Celtachor, kteří v rámci svých rozsáhlých kompozic sice mění tempo (víc jim sluší to volnější, přehlednější) i náladu, ale přece jen se pocitu určité vyžvýkatelnosti nápadů a ztrátě atmosféry neubrání.
Jak osvěžujícím způsobem fungují u Celtachor uvolněné folkové motivy! Romantický úvod „The Kingship of Bodb Dearg“ s akustickou kytarou, flétnou a ubrumlanou basou pustí do nahrávky velice chytlavý paprsek světla, v instrumentální pasáži si pak nezbytná flétna smyslně koketuje se sólovou kytarou, instrumentálka „Tar éis an Sidhe“ navodí pohansky smířlivou a poetickou atmosféru, i v zatěžkané „Conn of the Hundred Battles“ vykukující flétna (a v závěrečné „Anann : Ermne's Daughter“ zase sólová kytara) mnohé zachraňuje.
Vlastně cokoliv, co dokáže nabořit intenzivní, hutnou a nátlakovou atmosféru táhne tuhle solidní nahrávku ještě nahoru. S takovými momenty Celtachor zbytečně neplýtvají, ale nabídnou jich naštěstí tolik, aby jakous takous rovnováhu mezi blackovými a folkovými elementy (byť je zřejmé, které mají navrch) zachovali.
Doporučení je tedy jednoduché. Upřednosťujete-li syrovou a hrubou atmosféru před lehkoností (a voní-li vám z dílny krajanů Cruachan víc „Black On The Black Robe“ než „Folklore“) může být „Nine Waves From The Shore“ trefou do černého. Nebo aspoň do jeho nejbližšího okolí.
|
