Abych pravdu řekl, komentář jednoho z členů kapely, že bez „Mastercutor“ by nevznikl „Dominator“, je mi trochu záhadou. Jedině snad z toho pohledu, že na „Mastercutor“ si Udovci vybrali krátkou dovolenou, aby s „Dominatorem“ nastoupili do práce svěží, odpočatí a zapálení. Jistě, opět se vaří podle zažitého mustru (tradičně se ptám, jestli od téhle kapely vůbec chceme něco jiného…), ale prakticky u každého songu je zase rozsvícená ta malá nenapodobitelná jiskřička, signalizující, že kluky to prostě baví. A jedno, jestli metalizují v nekompromisních hutných vypalovačkách, pohupují se v emotivní pocitovkách nebo sklouznou k naprosto uvolněným (a přitom hudebně neskutečně chytlavým, což v případě téhle kapely už rozhodně nepřekvapí) vtípkům.
Tím nejsilnějším elementem desky je skutečnost, že ačkoliv základní nosný formát U.D.O. je už léta (a doufejme, že bude) stále stejný, kluci nespadají do rutiny, vyčerpanosti či nucenosti, na rozdíl od desek předešlých se vyvarovali jakéhokoliv náznaku hluchého místa či pocitu omletosti a podařilo se jim dokonale skloubit ostřílenost zkušených mazáků s čerstvými nápady a až mládežnickým nasazením.
Platí to (byť by se dala bez uzardění zmínit kterákoliv položka menu) o intenzivně razantním úvodu, strašidláckém „The Bogeyman“ (s klapkami parádně načrtnutou úvodní náladou), i jedovatě ostrém a sveřepě intenzivním titulním songu, i široce rozkročeném, masivním a přitom pestrém (navzdory názvu) „Black And White“, klouzajícím do dávné a typicky solingenské melodiky. Platí to o uřvaně chytlavém kvapíku „Infected“, stejně jako o dokonalé kombinaci plíživé zarputilosti a melodického tobogánu v „Heavy Metal Heaven“ (díky famózním sborům jeden z vrcholů desky). A platí to i o nejméně výrazném dominátořím kousku, šlapavé „Doom Ride“.
I kdyby tady měl končit výčet toho silnějšího, už tak by se jednalo o zatraceně výživnou dávku klasického metalu. Nicméně Dirkschneiderovci nabízejí ještě další nezbytné odstíny své kůže – melancholii, jemnou poetičnost (byť v drsném hávu) a silnou atmosféru jako v „Stillness Of Time“ či rozjařenost, optimismus (výrazná paralela na nedávnou vlakovou eskapádu v Rusku) a uvolnění v dalším z vrcholů, swingem šmrncnuté „Devil´s Rendezvous“.
A ve finále tenhle až nečekaně čilý rockový dinosaurus ještě zamrská acceptím ocasem v „Pleasure In The Darkroom“ a v nekompromisním „Speed Demon“ (závěrečná baladická tečka „Whispers In the Dark“ pak plní už jen uvolňovací funkci v duchu „Doom Ride“). V téhle vyrovnané a seběvědomé kolekci ukazovat na individuální výkony je už jen bonusovým potěšením, kromě tradičně excelentní hlasivkové exhibice principála Uda si dovolím zvýraznit práci (a spolupráci) obou kytaristů, kdy prakticky do každého songu se jim podařilo zasadit velice výrazná a obohacující sóla.
„Dominator“ je dle mého nejsilnějším albem sestavy, která se poprvé sešla dohromady v roce 2005, svojí silou je srovnatelná se sestavou z první doby poacceptovské a jedině fakt, že recept U.D.O. je už silně prokouknutý (byť v tomhle kole okořeněný řadou svěžích nápadů) brání tomu sáhnout po ještě vyšším hodnocení. Skvělá práce, excelentní forma, dokonalá oslava heavy metalu!
|
