Tak prý se nám narodilo nové heavy metalové monstrum. Aspoň to tvrdí promo materiály k debutové desce multinárodního spolku Raven Lord, za kterým je třeba hledat vytrvalého pábitele po metalových spolcích, křiklouna Csabu Zvekana, aktuálně pak i Joe Stumpa, kytaristu, který působí třeba v HolyHell (nutno však zároveň dodat, že zásluhu na dost dobrých kytarách na desce „Descent To The Underworld“ má dnes již bývalý kytarista kapely Stefan Lindholm). To, jestli se s tímto názorem ztotožníte, záleží čistě na úhlu pohledu. Dovolím si vám nabídnout pohledy celkem tři.
Pohled první. Budeme-li jako nové monstrum brát někoho, kdo do metalu vnese nové myšlenky či postupy, je to pohled značně negativistický. Raven Lord totiž vcelku hmatatelně sahají po tom, co tu již bylo. A byť vlivů, projevujících se v jejich tvorbě by šlo snadno identifikovat daleko víc (kapela sama se odvolává na Dia, Yngwieho Malmsteena, Judas Priest a Black Sabbath), apeluju na příznivce starých časů kouzelníka Malmsteena (tohle je muzika přesně pro vás!). Časů, kdy po jeho boku stáli pěvci s hardrockově ostrým hlasem, kdy z mistra padaly chytlavě naléhavé melodie s hitovým potenciálem a kdy jeho sólové exhibice ještě sloužily celku a nikoliv naopak. Tohle je období, do kterého se Raven Lord, i přes téměř nulovou invenčnost, pasují naprosto přirozeně a s grácií. A díky tomu tenhle pohled vůbec negativní není!
Pohled druhý – pestrost desky. Raven Lord z něj také vyjdou s poměrně zajímavým rezultátem. Žádná z položek nenudí a nemáte pocit, že by se Raven Lord točili v začarovaném kruhu i přes to, že prakticky všech jedenáct songů (dobrá, závěrečná „Sun God“ má přece jen trochu vláčnější tempo, díky čemuž by jí bylo možné považovat za lehce - opravdu lehce – odlišnou) vychází z jednoho základního mustru. Neoklasická, divoce a prstolamačsky sólující kytara, řezavě uječený, průrazný hardrockový hlas páně Zvekana, nenápadně chuťovkovité klávesy, vyřvávatelné refrény, stavící na dialogu ostrého sólového zpěvu a jiskřivých sborových nahrávek. Takže platí – snadná identifikovatelnost, zapamatovatelnost i vyřvávačková hitovost, prakticky konstantní nálada a stoprocentní atmosférická soudržnost.
Pohled třetí – bývají-li za monstra označovány tzv. all-stars kapely, pro Raven Lord to taky nebude ten základní pilíř. Jistě, projedeme-li seznam působišť členů kapely, padnou třeba pojmy Tony Martin,
Power Quest, Blaze Bayley, Vermillion Days či aktuální HolyHell, ale upřímně řečeno, kdo z nás by aktuální či minulé složení Raven Lord s čistým svědomím označil jako hvězdné? Takže se taky nedá říct, že by za tuhle kolonku sbírali Páni krkavců příliš kladných bodů.
Víte co? Vykašlete se na všechny možné pohledy, vždyť je úplně jedno, jestli pojem monstrum je na místě či nikoliv (dle mého platí druhá možnost), důležitý je výsledek, zaznamenaný na disku. A nutno přiznat, že ten stojí za to. Hrst klasického amerického power metalu, hrst hard rocku, kupa chytlavých nápadů a vydařených melodií, jedenáct nepřeslechnutelných songů (mým osobním typem je „Settle The Score“), prostě dost dobrá deska.
|
