Kdyby metal byl jedno velké království, wroclavské Grimlord bych bez váhání navrhnul na pozici královského šaška. Jejich třetí (někde uváděna již jako pátá) studiová nahrávka „V- Column“ má totiž vcelku svérázné kouzlo. Stylově se kluci pasují do pozice „styl Nestyl“, nicméně se dá říct, že základ vychází z heavy metalu, sem tam se důkladně otřou o thrash, sem tam zavzpomínají na svojí blackovou minulost, občas uklouznou na území klidných rockovek, sami se hlásí i k punkovému odkazu.
Pokud vám připadá, že ten stylový výčet zavání mírným mišmašem, ještě zdaleka nejste u jádra pudla. Kluci totiž nejen, že by některé skladby jen těžko nacpali do jedné chuťově jednotvárné sklenice, oni i v samotných skladbách neváhají občas použít nečekané a podivuhodné zvraty a obraty. Přesto si troufám tvrdit, že při tomto balancování nad územím nespojitelnosti si počínají s grácií podomního prodavače a fortelem zedníka a deska jim spolehlivě drží po kupě (rozumějte tomu asi takhle, kde si jiní pokouší o jemné pojivo, tam Grimlord fláknou masivní hřebík a protože se to nerozpadá, víc to neřeší). Jistě, on za to může i fakt, že melodické nápady a motivy, ani instrumentální výkony Grimlord netrpí žádnou přehnanou složitostí – a to když se hrnou zběsile kupředu, jako třeba ve speedovce „Faithful Avenger Till The Remainder“, či „King Is Dead“, těžkotonážně sekají své riffy jako třeba v „Posthumous Coronation“, či se mazlí se svými nástroji jako v instrumentálce „Prolegomena“ – takže nehrozí, že byste se měli někde zašmodrchat.
K tomu všemu trpí Grimlord (tady se nabízí srovnání s potměšilci S.D.I.) jakousi zdánlivou neohrabaností a neotesaností - vrcholem je okamžik, kdy ve zmíněné „Faithful Avenger Till The Remainder“ zazní až dřevácky nevinné sbory, či v neuspořádané „Superconscious“ dokonale náladotvorné (rozuměj v tomto případě koutky úst roztahující) prapodivné kňourání, zdůrazněné klávesami. Občas do nahrávky stříknou jakousi folkovou nevinnnost, okoukanou od Slough Feg a tohle všechno zazdí boltendahlovsky nakřáplým vokálem Bartha La Picarda (Bartosz Zrebiec). A pokud ještě potrhlostí Grimlord nemáte dost, zkuste instrumentálku „March Again“ s dokonale Kašpárkovsky (a tím myslím Rolfa, nikoliv smíškovské rolničky) ubzučenou kytarou.
Námětem alba není zrovna humorné téma, přesto musím říct, že mě Grimlord se svou poměrně neortodoxní deskou pobavili – neříkám, že Grimlord do tohohle boje vstupovali s přesvědčením, že úsměv (pozor, nikoliv posměšek) na tváři posluchače je jejich cílem, ve finále je ale asi jedno, co bude důvodem protočit desku znova. A ano, u Grimlord jsem si těch důvodů k tomuhle kroku našel celkem dost. Ale jedno varování předem - zkuste to taky, nečekejte zázraky a za vaše duševní zdraví neručím ;-).
|
