Rituální záležitost? Vlastně se dá říct, že na pětaosmdesát procent určitě…, a nejsem si jist, že tohle konstatování bude v případě kapely Kill Ritual a jejich debutové desky „The Serpentine Ritual“ tím nejpozitivnějším, co se o desce dá říct. Vezmeme-li totiž za základ psychologický výklad pojmu „rituál“ coby každé jednání, které vykazuje stereotypní opakování a je založené na předem daných pravidlech, pochopíte, kam mířím? Kromě rituálu v názvu kapely i desky totiž Kill Ritual na své prvotině systematicky kloužou do stereotypu. A těch chybějících (nicméně alespoň z úhlu neortodoxního příznivce thrashe pozitivních) patnáct procent mají za to, že z okovů předem daných pravidel se jim sem tam podaří úspěšně vyklouznout.
Že se v téhle kapele skrývá velice silný potenciál, může naznačit životopis jejích členů. Po rozpadu kalifornské power-thrash Imagiky se její kytarista Steven Rice a bicmen Wayne DeVecchi se rozhodli rozjet novou kapelu, ve které chtěli míchat vlivy thrashe, progresu, power i klasického heavy metalu. K tomu přibrali kytaristu Roberta Proiettiho (ex-Eldritch), basáka Danyaela Williamse (ex-Dark Angels) a velkým jménem dosud nepoznamenaného křiklouna Joshe Gibsona. A doplníte-li k tomu za mixážním pultem Andyho LaRocque (King Diamond), je jasné, že bolístek začínající kapely se není třeba obávat.
Tahle přednost se projevuje především v nekompromisních riffových přestřelkách, v divokých strunových honičkách i devastačně drtící rytmice. Instrumentálně jednoznačně paráda, vyhranost i zkušenost. Horší, jak výše naznačeno, už je to se skladatelskou potencí i s jakousi celkovou soudržností desky. Jistě, najdou se skladby, u kterých to maximálně jiskří a přínosné je i to, že tyhle vyčnívající skladby přináší různé tváře Kill Ritual – jmenujme do minulosti zahleděnou, skvěle uspěchanou a na maximum vypjatou „Time To Kill“, sekernickou neústupnou halekačku „Old School Thrasher“ a procítěně pomalejší a rytmicky barevnou „Coat Of Blood“. Na opačné straně spektra přitažlivosti pak stojí stereotypně schématická nátlaková bezvýchodnost „Torn Down“ či do jedné hmoty poněkud splývající závěrečná třetina desky.
Největší problém desky (alespoň pro mé uši)? Vokál Joshe Gibsona. Dokážu si tohohle maníka představit v glamové kapele, dokážu si ho představit u heavíkové klasiky z osmdesátek, ale ať dělám, co dělám, do převážně thrashových základů mi ne a ne zapadnout. Josh umí, o tom není sporu, jen mám z většiny songů pocit, jako by se díky jeho projevu Kill Ritual prali sami se sebou.
A o tom je prakticky celá „The Serpentine Ritual“. Thrash metal s přirozeně vrostlými výhonky dalších metalových žánrů. Technicky velice silná záležitost, u které mi však chybí soudržná přidaná hodnota, která by mě přinutila (až na výše jmenované výjimky) sáhnout po tlačítku play opakovaně…
|
