Rozhodně se nehodlám pasovat na kdovíjakého znalce tuzemského podhoubí. Pokud však má kapela za sebou dvacetiletou historii, šest řadových alb (pokud dobře počítám) a pohybuje se v tom našem domácím rybníčku, je asi něco zvláštního na tom, že o tomhle spolku jsem dosud nezaslechl sebemenší zmínku. Obzvlášť, když provozuje bigbít, smíchaný s heavíkem a thrashem (což je kategorie, která mi voní) a sází na tématické příběhy. Všechno je jednou poprvé, a tou osobní první zmínkou o děčínské kapele Destroyself je jejich aktuální dvojalbum „Rainy Riot“.
„Hej, kámo, tak už trochu chápeš, kdo je vlastně Max, kam jde a kam vlastně kráčí“? Tahle otázka je svým způsobem vahadlem toho, jaké bude finální hodnocení. Pokud jste Maxovým dávným kámošem a čekáte na rozuzlení jeho příběhu, možná budete sáhodlouhou „Rainy Riot“ vstřebávat snáz, než neználek, který vpadl do příběhu až těsně před jeho samotným finále. A když si sečtete výše naznačená fakta – tedy styl hudby, koncepčnost příběhu i délku přesahující víc jak dvaasedmdesát minut, přihodíte k tomu i doušku o tom, že hudba Destroyself není kdovíjak složitá, zpěv není nikterak variabilní a hudební stránka je občas poplatná tomu, aby příběh udržel svou dějovou linii, je největší bolest desky nabíledni.
V první řadě říkám, že práce, kterou Destroyself na „Rainy Riot“ odvedli, je obdivuhodná a hlavně poctivá. V druhé řadě však musím dodat i to, že si kapela ukousla příliš velké sousto. A jsem ochoten tvrdit i to, že kdyby kluci neměli potřebu odvyprávět celou story a nabídli jen výběr toho nejlepšího, co se na desce nachází, byla by to hodně solidní pecka. Nad kterou by si příznivci Arakainu a Kabátu (tohle jsou mantinely, mezi kterými se Destroyself občas velice čile a občas příliš upachtěně prohání) oblizovali všech deset. Jenže v celkovém součtu Kabát dělá kratší našlapané desky (a tohle je skvělá ukázka toho, jaký to má důvod) a Arakain má nosnější nápady a silnější melodie.
Ovšem když bych udělal výběr z „Rainy Riot“, kterému by vévodila chytlavá šlapavka „Max 5“ s uvolněně instrumentální pasáží, houpavě přitažlivým finále a skvěle výhružným podtónem, dramatičnost (starého Arakainu) minimalistických, a přesto působivých aranží přímočaré „Lebka za lebkou“ – úžasný důkaz toho, že v jednoduchosti je síla, stačí dobrý nápad a jeho solidní opracování -, atmosférická vláčnost (ano, znovu Arakain) s dokonale pasujícím líně suverénním vokálem v „Mít tak vteřinu“, či melodicky maximálně přitažlivé poetické „Město snů“ (z toho, co jsem z příběhu vyčuchal zjevně jedna ze zásadních kapitol), mohl bych předchozí větu s klidem dylítnout. Upřednostňujete-li ucelenost a soudržnost, sáhněte po prvním disku, máte-li radši pestrost (v mezích možností) sáhněte po dvojce.
Upřímně, není jednoduché tuhle desku ohodnotit číslicí. Na jedné straně by stálo za to pořádně ocenit tu dřinu o udržení smysluplné linie příběhu, jiskřivost vrcholů desky i precizní provedení (zvuk i sympatické balení) desky. Na straně druhé se nemůžu zbavit toho vyčpělého chuťového ocasu „vycpávkových“ skladeb. Takže kompromis, s doporučením pro příznivce mixu nijak uspěchaného hard- heavy-thrashe, že rozhodně stojí za to ochutnat a konstatováním, že míň někdy může být víc.
|
