Je fakt, že poslední dobou mě toho v speed-power metalovém ranku moc nezaujalo. Buď je to tím, že se ke mně dostaly špatné kapely, nebo je to prostě tím, že jsem byl touhle „škatulí“ za poslední 2 roky notně přesycen… Pomalu ale jistě jsem už přestával doufat, že mě něco potěší – a hle – stalo se! Naprostou náhodou jsem narazil na tuhle mladou brazilskou melody partičku, říkající si Aquaria. Tahle „mladá Angra“ se ještě donedávna jmenovala Uirapuru a pod touto hlavičkou vydala dvě demonahrávky (Here Comes The Life – 2001 a Flames Of Trinity – 2002), které byly předzvěstí tohoto debutového CD. Debut - to bylo také to první, čemu jsem se podivil – safra, tohle že je debut??? Je! Ok – potom hoši všechna čest! Nechci vás přechválit, ale kdyby dokázala alespoň polovina zavedených kapel nahrávat v dnešní době alba, jako je toto, potom by byl hudební svět hnedle veselejší. A to doslova – pojďme se téhle „nadílce“ mrknout na zoubek. Jestliže jsem Aquariu výše označil jako „mladou Angru“, berte to mírně s rezervou. Aquaria působí (s přihmouřením oka) spíše jako mix starých Helloween (především doba kolem Keeper) a Rhapsody (pompa, aranže, sbory). Z Angry mají chlapci především tu „brazilskost“. A právě ta se z velké části podílí na tom, že tahle banda nezní jako tuny dalších speed spolků, kterým „zachutnaly dýně“. Jistě – občas si tu zatrilkujeme, ale ta melodika – to je prostě nádhera! Jako člověk, přesycený německým melodickým kovem musím říct, že tohle je dar z nebes! Díky za něj!
Dalším velkým pozitivem schledávám pestrost celého materiálu – člověk se nemůže nudit ani kdyby chtěl. Zvrat střídá zvrat, tempa se mění, bombastické pasáže střídají ty „skromnější“ a zbude čas i na procítěný pomaláč (mimochodem – opět žádná tuctovka). Skladby rozhodně nejsou poskládány stylem „sloka-refrén-sloka-refrén“, ale mají daleko komplikovanější strukturu, která dává vyniknout hráčským výkonům – kluci nejsou žádná ořezávátka a svoje nástroje mají perfektně zmáknuté – místy má deska dokonce až progresivní nádech. Ani zpěvák Leandro se za svůj výkon nemusí stydět – ba naopak! Jeho hlas by se neztratil ani na již zmiňovaných Keepers od Helloween – s Kiskem toho má společného celkem dost. Nevím jak naživo, ale z desky mi připadá jako zpěvák, který nemá téměř žádné hranice (možná ještě trošku vyzpívat a bude to bez chybky). Při jeho poslechu člověk navíc vycítí, že do toho dává srdce (stejně tak na mě působí i všechny kompozice – žádná prvoplánovanost, psáno z čiré lásky k muzice – to mi nevymluvíte!) a nahrávka díky tomu kolem sebe vytváří místy až magickou auru – což spoustě dnešních podobně orientovaných spolků chybí.
No, pevně doufám, že s dalším albem mi hošani opět udělají radost a vloží do něj všechen svůj um. Byla by škoda, kdyby se tahle nadějná mladá kapela sesunula někam do průměru a zbyla po ní pouze jedna výborná nahrávka. Nezbývá nic jiného, než nadělit „devítku“ – ten jeden bod navíc si nechám pro příště… A doufám, že to příště bude už brzy… |