Neřešili jste náhodou někdy otázku, jak by asi znělo album, velebící ryzí old school thrash metal v čistě instrumentální podobě? Nenapadá mě nikdo, kdo by se o to již pokusil. Nicméně u prvotiny dánských Impalers si říkám, že zrovna tohle by byla parta, která by se do toho v aktuální sestavě klidně pustit mohla. Album „Power Behind The Throne“ je totiž jako srážka dvou (pro mé uši naprosto neslučitelných) světů. Výborného, nápaditého, energického a explozivního thrashmetalu s excelentními kytarami s naprosto nudným, sterilním a protivným chrčákem.
Riffování, sólování (to obzvlášť) a strunovou naháněnou dvojice Soren Crawack a Thomas Carnell bych vydržel poslouchat asi až do skonání světa. Jejich hra i nápady jsou velice čerstvé, svěží a pestré (a samozřejmě, že rytmika v ničem nezaostává), a i když většinu desky nekompromisně střílí po všem, co se kolem pohne, občas si se svými motivy velice emotivně pohrávají, a sporadicky z jejich kousků probleskne i veselá rozvernost. Vzhledem k výše napsanému asi nikoho nepřekvapí, že vrchol desky pro mě představuje sedmiminutová (na poměrně rozsáhlé ploše Impalers ani na moment neztratí švih a přitažlivost) instrumentálka „When The World Hungers“, dokonale deklarující hráčské i kompoziční schopnosti Impalers a zároveň představující veškerou škálu emocí, se kterými je kapela schopna pracovat.
A pak jsou tu ty ostatní skladby… Jak rád bych za ně Impalers zatleskal, protože ono skutečně je za co. Má to energii, šťávu, hlavu i patu, nekompromisní a drtící účinek. A jednotvárně uchrčené Crawackovy hlasivky, které celkovou náladu intenzivně táhnou (byť se jim to ve finále nepodaří) do jednotvárné hmoty. Asi nejkřiklavějším příkladem je „Aggressor“ (jedna ze tří skladeb, kterou Impalers představili už na demu v roce 2009, v této souvislosti stojí za to připomenout, že kluci hotové album váleli v šuplíku víc než patnáct měsíců, než se jim jej podařilo vydat), do které občas problesknou uštěkané sbory, kterou vpřed ženou zběsile ubzučené kytary, z nichž ta sólová si najde chvilku na dokonalé projasnění songu. A v tomhle souboji sama se sebou se odehrává prakticky celá deska.
Úplně stejný problém (takže chyba bude asi u mě) jsem vlastně měl u posledního alba švédských One Man Army And The Undead Quartet. Ten zásadní rozdíl je však v tom, že u Lindstrandova spolku jsem se přimlouval za to, aby principál aspoň občas sáhl po čistém rejstříku, Sorenu Crawackovi bych navrhl, aby se radši zaměřil na kytaru a mikrofon přenechal komukoliv (samozřejmě ocuď – pocuď) jinému. Máte-li rádi průrazný thrash s deathem řádně prouzeným vokálem, asi to bude vaše parketa. Pro mě je tahle deska (byť paradoxně - kompozičně drží skvěle pohromadě) neskutečně rozpolcená… Takže bodování je zase jen zatracený kompromis, který vůbec nevypadá tragicky, neboť kluci toho víc odehrají, než toho Crawack odeřve.
|
