Útočník zase útočí!!! Nene, nejde o sportovní komentář v duchu geniálního objevu, že obránce zase brání a záložník zase zálohuje, jde o to, že heavíkoví veteráni z New Jersey, kteří se před třiceti lety objevili na scéně pod jménem Warloc, aby si jej o rok později změnili na Attacker, se hlásí o slovo se svým pátým albem, nazvaným „Giants Of Canaan“. A asi nejsnazší charakteristika téhle desky zní, že když staříci umí, tak mlaďáci můžou obdivně zírat a závidět…
Těmi staříky jsou pochopitelně myšleni Attacker, i když z dnešní sestavy razítko na pomyslnou smlouvu dostali před třiceti lety pouze bicman Mike Sabatini a kytarista Pat Marinelli. K těm se po dvanáctileté pauze v činnosti, která skončila v prvním roce tohoto tisíciletí, přidal kytarista Mike Benetatos a sestavu doplnili v loňském roce basák Jon Hanemann a křikloun (v tomto tisíciletí jde u Attacker již o pátou změnu u mikrofonu) Bobby „Leather Lungs“ Lucas. Kapela, věnující se klasicky přímočarému americkému heavíku, s občasnou (ve většině případů spíš jen naznačenou) power melodickou skluzavkou, nepravidelnými thrashovými štípanci a záplavou důrazných riffů, v aktuálním složení instrumentálně, autorsky, ale i díky variabilním a stylově dokonale zabarveným Lucasovým hlasivkám (suverénním nejen v v přirozené poloze, ale i v teatrálních uječených výškách) úspěšně míří na příznivce kolegů Metal Church, Vicious Rumors či Cage. Další jistotou je pak i pečeť metalového dávnověku z období, ve kterém Attacker začali fungovat. A byť je novinka prosta jakékoliv moderny, nezní vůbec archaicky a je stoprocentně uvěřitelná. Jednoduše řečeno, srážka zkušeností, zápalu pro věc i hudební upřímnosti v tomto případě dopadá na výbornou.
Jako nejlepší příklad poslouží úvod a závěr desky. Titulní song, po nezbytném a přitom nevýrazném intru desku otvírající, funguje coby dokonalá rozbuška – ingredience jako důrazně dynamická rytmika, neposedně divoké kytary, Lucasův zářez kdesi na obloze, chytlavá melodická linka, změny tempa i nálad, troška uvolnění s akustickými kytarami i umění vygradovat napětí jsou v tomhle songu napěchovány měrou vrchovatou.
Závěrečné „The Glen Of The Ghost“ sází na epičnost, dramatičnost i atmosféru, naroubovanou na pozitivní melodičnost i nezpochybnitelnou podobnost s kovovou výpravností Železné panny.
A mezi těmito dvěma pilíři se pohybuje zbytek alba. Nebudu tvrdit, že všechny songy dosáhnou k vrcholům, vytyčeným zmíněnými dvěma horizonty, ale případný pokles ani v jednom případě neznamená nástup nudy či vyčerpanosti.
S „Giants Of Canaan“ se strašně dobře vzpomíná na staré, nekomplikované, syrově melodické a přímočaré časy a přitom mají „Obři“ co říct i v současnosti. Deska, od které sice nelze čekat nějaká zásadní překvapení, ale která má v sobě natolik pozitivní sílu, že jí můžu vřele doporučit nejen pamětníkům.
|
