Co je šeptem, to je čertem. Co je Septem…? To je italská kapela, která svojí desetiletou existenci aktuálně završila vydáním debutového eponymního alba. Které na jedné straně vydatně čerpá z metalové klasiky, na straně druhé se nedrží ortodoxně vymezených žánrových hranic, takže lze mluvit o ždibci moderny. Byť tady to stylové křížení není kdovíjak progresivní – pro nejlepší názornost nahrňte do mixéru jedenáct namátkou vybraných cédéček od Iron Maiden (či jim podobných spolků), přihoďte dvě cejda např. od In Flames, tohle celé důkladně zašejkrujte, výsledný extrakt prožeňte přes nepříliš tlustý (jak známo, ani diskografie panenků nejede pouze na samých vrcholech a neb jsme vybírali namátkou, není potřeba kvalitu vzniklého lektvaru přehnaně znehodnocovat) filtr a máme hotovo.
Důležitou chuťovou ingrediencí je vedle výrazných kytarových motivů, neposedných bicích, šlapavých a snadno vstřebatelných melodií, kooperace čistého vokálu Daniele Armaniniho a growlování kytaristy Francesca Scontriniho. Ten sice do děje nezasahuje tak často, jako jeho parťák, nicméně s jeho agresivně melodickým přístupem intenzita a síla skladeb většinou nabobtnává (tím netvrdím, že by to křikloun Armanini neutáhl sám…). Snad jen v úvodní „Mind Loss“ mi dvojhlasá spolupráce nepřijde příliš funkční, v kontrastu k takové „Purified (…By The Pain“) či „Cold Dead Heart“, kde vokální spojení je až „amaranthovsky“ chytlavé a přitažlivé. A ve chvíli, kdy Daniele Armanini vyklouzne ze své lehce ukňourané teatrální polohy do civilně prostého zpěvu (např. „Journey To Eternity“), nabízí se chuťovým buňkám velice lahodné potěšení.
Obzvlášť pak proto, že Septem si umí hrát s atmosférou skladeb a jejich napětím, jsou (někdy přehnaně) jednodušší až průhledně nekomplikovaní – pak najednou progresivně zahuštěná pasáž v „A Different Day“ může působit složitě, což však není na škodu věci – a vytrvale vedle sebe sází chytlavě přitažlivé motivy a melodie.
Hodně funkční je i instrumentálka „Septima“, potvrzující to, co zbytek desky – kapela se čistě a upřímně baví a rozdává metalově vzrušující pohodu. Poznámka o tom, že vám některé okamžiky můžou připadat povědomé, je asi bezpředmětná, to už naznačil první odstavec. Kladné body proto patří „Septem“ za to, že jsou velice zdatnými kultivátory dávného odkazu mistrů.
Velká lžíce heavíku, hrst power metalu, špetka thrashe a ždibíček ugrowlovaného deathu? Škatulkování a porcování debutové nahrávky Septem je zbytečné. „Septem“ drží pohromadě, sází na dobré melodie, solidní hráčské umění členů kapely i dobře čitelný zvuk. Taková optimistická, poměrně nenápadná deska, která – možná kupodivu, neb vážně nevaří ze žádných složitostí – se hned tak neoposlouchá.
|
