A tak se nám vrací na scénu další z pamětníků scény amerického syrového power metalu z osmdesátých let. Nicméně nečekám, že by znovuzrození kapely Heretic vyvolalo nějaké pozdvižení na hudební scéně. Jednak životnost téhle kapely v zaslíbených osmdesátkách trvala pouhé tři roky, ve kterých vzniklo dost kladně přijaté debutové album „Breaking Point“ (tehdy byl členem kapely mj. Mike Howe, který následně naskočil k Metal Church) a pak následovala třiadvacet let dlouhá pauza. Kytarista Brian Korban, jediný současný pamětník kompletní dávné éry dal před dvěma lety dohromady novou sestavu (a podle personálního kolotoče u rytmiky to nebyla žádná sranda), která v polovině loňského roku vydala svoje comebackové album. Název „A Time For Crisis“ se sice týká hlavního tématu textů kapely (politika), ovšem dalo by se říct, že trefněji Heretic své album nazvat nemohli.
Po nedávno vydané recenzi soukmenovců Taunted mám pocit, že trpím lehce vynásobeným déjà vu. Další kapela, která má kořeny v dávnověku, věnuje se tradičnímu zemitému americkému heavy-power metalu s příchutí thrashe, může se pochlubit divokými a šikovnými instrumentalisty a přitom dojíždí na jalovost nápadů, kterým vévodí (takřka kompletně) naprosto nudné vokální linky, umocněné navíc ještě dost neobratným a stereotypním projevem Juliana Mendeze (ten již v Heretic v minulosti působil, odešel chvíli před vydáním debutu). A výsledkem je převážně upracované album bez pořádné jiskry.
Když už to jiskří, tak v momentě, kdy Julian Mendez mlčí (ovšem pozor, ani to není pravidlo aplikovatelné na celou desku, v některých částech chabá skladatelská potence stahuje dolů komplet celou kapelu). Je pak logické, že za nejsilnější položku lze považovat závěrečnou „Let Me Begin Again“, pestrou instrumentálku v pomalejším tempu (v ostatních kouscích instrumentalisté vládnou nezpochybnitelnou a živočišnou energií) a špetkou dráždivého napětí (a pochopitelně i její siamské dvojče z úvodu „The Divine Inqusition“).
Tradičně útočné riffy fungují, ovšem protože deska postupně sklouzává do uzívaného (i přes veškerou energii) stereotypu, platí to především u úvodních „Tomorrow´s Plague“ a Betrayed“ a pak u dramatičtějšího „For Your Faith“. Doslova sebevražedný mi pak přijde pokus oživit dávný song „Heretic“ ve kterém se v přímém srovnání dokonale obnaží jalovost Mendezových hlasivek.
Je to smutné konstatování, ale díky Mendezovi na mě Heretic fungují po zvukové stránce jako lednička. Musím se pekelně soustředit, abych udržel pozornost a neztratil zvuk a stejně po chvíli přestávám Heretic registrovat jinak, než jako bezvýznamnou kulisu. Škoda takhle zazděné intenzivní energie a hráčských schopností čtyř pětin kapely, tenhle návrat nějak nemá opodstatnění…
|
