Možná, že kdyby se Metallica nebyla v roce 1991 po vydání svého černého alba odrazila od mantinelu a pokračovala přesně ve směru, vytyčeným touto deskou, mohla za pár let znít tak, jak Italové Reaper na svojí prvotině. Z jejich melodického, optimismem nasáklého (a někdy poměrně jemného) thrashe, důvtipně naředěného (sami Reapter používají ve svém promu výrazu kontaminovaného) heavy-power metalem stříkají chytlavé melodie, agresivní riffy i přitažlivá atmosféra. A Reapter to velice chytře a úspěšně hrají na obě strany.
Třeba vás napadne, že jim asi nic jiného nezbývá. Hlasivky Claudia Arduiniho sice sem tam Hetfieldovsky strouhnou, ale celkově je jeho hlas o něco přátelštější a umírněnější. To dokonce natolik, že když dojde na potenciálně nejhrubší zrno v podobě náznaku nu-metalového poštěkávání („Run For Glory“), tak stále nemáte pocit, že by z vás Claudio měl potřebu vyřvat duši. Riffy samozřejmě patřičně koušou a rytmika nezbytně a vydatně duní, ale vždycky (v rámci desky, v jednotlivých skladbách na to dojít nemusí) si Reapter najdou způsob jak svojí náladu projasnit, jak si poskočit při uvolněné melodii či jak dění lehce zašmodrchat a tím jej zdramatizovat (nechci se rozepisovat o nějaké progresivnosti, na kterou Reapter poukazují, to by byl přece jen příliš silný výraz). Ovšem celá tahle kombinace neztrácí švih a šťávu, jiskru ani razanci a v tom je její největší síla.
Skladby na „M.I.N.D“ tématicky spojuje lidské šílenství v jeho všemožných formách. Určité soudržnosti nahrávky pomáhá i fakt, že v rámci tohoto koncepčního celku jednotlivé skladby (ve většině případů) do sebe přechází plynule a nepostřehnutelně, takže nahrávka působí jako ucelený příběh, ve kterém všechno souvisí se vším.
Kladné body Reapter získávají i za čistý a přehledný zvuk (ono mu svědčí i nikterak uspěchané tempo a hrátkové instrumentální pasáže), umožňující si v těch správných chvílích vychutnat i příjemně ubrumlanou basu. Zásadní chyby neexistují – Reaptor jsou silní v přímočarých šlehách, melodických chytlavkách i metallicovské baladě, nenudí v instrumentálních vyhrávkách a umí důkladně přitlačit tam, kde je na místě vygradovat napětí.
Vyššímu hodnocení brání pouze fakt, že jsem přesvědčen o tom (i když mě tohle album maximálně káplo do noty), že Reapter mají potenciál udělat to ještě lépe.
Vůbec se nedivím tomu, že (tedy za předpokladu, že jsem ty informace vyčuchal správně) Buil2Kill Records a Nadir Promotion Agency oprášili tohle album, které si Reapter původně vydali sami v roce 2011 a vyslali ho do světa. Zaslouží si to!
|
