V jednoduchosti je síla. Tedy většinou. V případě amerických Skelator bych si tímhle tvrzením nebyl tak úplně jist. Tedy, on možná není rozpor v samotném tvrzení, jako spíš v tom, že Skelator občas mají tendence z té své jednoduchosti utéct. A pak může nastat problém, který bych si dovolil kulantně nazvat disproporcí mezi ambicemi, důvěryhodností kapely a samotnou prezentací. Jednoduše řečeno (když už je v tom ta síla), Skelator – netvrdím, že se jejich muzika nedá poslouchat, i když vysoká hodnocení, která posbírali na různých serverech, jsou pro mě rozhodně překvapující – jsou v mých očích a uších krapet karikaturou metalu 80. let (v tomto směru bych kapelu pochválil za název, ono je to trochu tahání kostlivce ze skříně).
Mečem a kouzlem…, celé tři čtvrtiny desky jsou věnovány příběhu dračího prince Elrica, hrdiny z pera kontroverzního sci-fi a fantasy spisovatele Michaela Moorcocka. V (ne)schopnosti patřičně výpravným způsobem zpracovat podobně laděný koncepční příběh vidím největší šlápanec vedle. Vždyť i Manowar (inspirace kterými je na desce hodně patrná) z posledních let jsou oproti přímočaře jednoduchým postupům Skelator mimořádně zdatnými vypravěči. Pokud Skelator vsadí na šlapavý metal, ještě to má jakýsi tah na bránu, pokud se snaží o vytváření atmosféry (a zkusí vytáhnout třeba i chorály), nastává, když ne zrovna nuda, tak bezradné vzduchoprázdno.
Zaslechnout lze třeba i Slough Feg (citace v „Bane Of The Black Sword“ je asi tím nejpovedenějším okamžikem celé story), rané Domine, či krapet nedotaženou melodiku Iron Maiden. „Agents Of Power“ zachraňuje fakt, že ještě dřív, než se Skelator pustí do vyprávění, představí se ve čtyřech skladbách, s Elricem nesouvisejících. A právě v dobře zahraných, jednoduchých, neučesaných, přímočarých motivech s nezbytným melodickým háčkem bez snahy o exhibičnost (což pro specifický hlas Jasona Conde-Houstona může být problém) bych viděl pro Skelator cestu. A vůbec nejpřesvědčivější kluci jsou, když do svého strohého metálku šoupnou trochu glamové rozvernosti a jedovatosti, jako v „Rhythm Of The Chain“.
Skelator chtěli sehrát velkolepé divadlo a vyšel jim z toho vesnicky nedotažený tyjátr (ono svým způsobem cosi vypovídají i ty srandovní hrdinsky vidlácké pojmy, uvedené v bookletu u nástrojového obsazení - neodolal jsem, mrkněte o pár řádků níž), který dost kazí ty slušně nakopnuté songy z úvodu desky. Máte-li absťák (máte-li jen mírný nedostatek, následující větu neberte úplně doslova) po osmdesátkovém metalu se vším všudy, a nemáte po ruce žádné z cejd vašich oblíbenců téhle dekády, klidně po Skelator sáhněte. „Agents Of Power“ neurazí, ale ani nenadchne.
|
