V době, kdy Germáni Sacred Gate přišli se svým druhým albem, objevil se s mírným zpožděním od jejich labelu pozdrav v podobě debutové desky „When Eternity Ends“. Sacred Gate na ní více méně potvrdili to, co jsem už tvrdil po vydání EP „Creators Of The Downfall“, tedy, že to kluci nebudou mít nejjednodušší. Ostatně, když se čtyři skladby z tohoto épíčka objevily i na debutu, těžko čekat kdovíjaký zlom.
Klišéééééé! Sacred Gate mají rádi metal osmdesátých let. Kde čerpají svojí nejsilnější inspiraci, je zřejmé z názvu pořadové položky číslo šest, ale najdou se i výrazné stopy klasického germánského metalu (včetně jedné téměř doslovné citace Grave Digger). Za předpokladu, že jste příznivci výše uvedených stylů a let, mohli by vám Sacred Gate padnout do noty. Minimálně tedy jejich instrumentální většina, neb kytarové riffy (stejně jako na EP) jsou na téhle nahrávce tím jednoznačně nejchytlavějším a nejvydařenějším kouskem skládanky (živé bicí nijak nezaostávají). Kamenem úrazu je pro mě (stejně jako na EP) zpěvák Jim Over se svým podivně rozklepaným vokálem.
Pravda, v těch skladbách, které na „Creators Of The Downfall“ nebyly, ta jeho vibrační bruska není až tak výrazná, co však zůstává, to je jeho až nesmělé a neobjevné frázování, nedostatek emocí, neohebnost a téměř (občas má Jim tendence se svým hlasem zapracovat, ale výsledek je tak nějak napůl, jednou to vyjde a skladbu to nakopne, podruhé je to spíš kontraproduktivní) totální sterilnost.
Je trochu zavádějící, že nejsilnější náboje (všechny tři studiově nahrané skladby) Sacred Gate vystříleli už na EP. Z novinek si největší pozornost vyslouží polobalada „Freedom Or Death“, jejíž úvodní vláčná pasáž má zatraceně blizoučko k hrobnickým krajanům a „In The Heart Of The Iron Maiden“ s divokou kytarou. Pro celou desku platí – instrumentální pasáže muziku maximálně nakopávají k životu, prázdný zpěv (ale pozor, on ani ten Jimův hlas není beznadějný, jen se topí ve stereotypu) ji zase systematicky tahá dolů. Přitom by stačilo skladby, které hitový potenciál mají, aspoň trochu vygradovat a hned by bylo líp.
Sacred Gate se víc než drží zaběhlých pravidel a citují své slavnější kolegy bez toho, aby jeden měl přehnaný pocit, že do svých skladeb chtějí obtisknout i vlastní ksicht. Což o to, dělají to dobře (oni i ta klišé užívají účelně, takže by jim to jeden snad ani neměl za zlé) a jejich písně nepostrádají chytlavost. Celkem systematicky ovšem podkopávanou nejzranitelnějším článkem řetězu. Nejsilnější nápady tohoto kola kapela vystřílela již na „Creators Of The Dawnfall“, novinky ten jazýček vah nijak výrazně nevychýlily. Ale co, tahle kapitola je už uzavřená záležitost a Sacred Gate vypustili na trať další svoje hříbátko. Tak snad bude mít stejnou chuť do života, víc šlechtěné a vlastní krve a nebude trpět žádnou vrozenou vadou.
|
