Druhé studiové album švédských Mortalicum, nazvané „The Endtime Prophecy“ je hodně zvláštní záležitost, u které lze jen těžko něco paušalizovat, globalizovat či zobecňovat. Byť kluci nemají kdovíjak široký stylový rozptyl, do jedné škatule je nenacpete. Byť se na straně jedné vytasí s řadou povedených momentů, na straně druhé si u některých songů zeširoka zívnete. Byť na desce jsou ještě ve čtyřčlenné sestavě, aktuální tříčlenné složení je pro jejich nenáročné aranže naprosto dostačující. Vokál Henrika Högla pak jen podtrhuje výše uvedené – od přitažlivě sympatických poloh klouže až kamsi k nepřirozeně teatrálním manýrám (u kterých se navíc nemůžu zbavit dojmu, že se pak se svými hlasivkami celkem brutálně pere). A přesto všechno bych „The Endtime Prophecy“ na hudební smetiště nezahodil ani omylem. Kapele totiž nelze upřít osobitost i silné nápady.
Ve většině informací o Mortalicum se dozvíte o jejich spojenectví s doom metalem. No, budiž, byť tohle je první z bodů hodných polemiky. Předně, emocemi, spojovanými s doomem se to na „The Endtime Prophecy“ zrovna nehemží. Když už Mortalicum mají tendence znít temně, melancholicky, posmutněle či zatěžkaně (a na tuhle parketu příliš často nedojde), Henrik Högl se svým specifickým hlasem (kromě výjimečného závěru desky) tuhle atmosféru příliš nepřipustí. Jeho hlas mi daleko víc ladí s lehce chytlavými melodiemi, jako třeba v titulní skladbě s velmi výrazným refrénem.
Mortalicum mají i vytrvalé sklony k tomu znít syrově a přímočaře, až stroze (a jsme zase u toho, že současná tříčlenná sestava asi nebude pro kapelu žádným mínusem) rockově (občas brnknou i o klasický heavík) bez přílišného mazlení se s melodiemi, se silným archaickým (jsme někde na přelomu sedmdesátých – osmdesátých let) ocasem. Když už na ně dojde, snáze pak díky kontrastním neobjevným skladbám vyniknou. Kromě zmíněné titulky je třeba vypíchnout i nenáročně přirozenou a nenásilnou rockovku „Devil´s Hand“ či dlouhatánskou skládanku „Embracing Our Doom“, která může být jakousi seznamovací vlajkovou lodí Mortalicum, nabízející bezpohlavně nevýrazné pasáže i - zejména díky kytarovému sólu (ostatně kytarová sóla ve většině případů jako katalyzátor emocí fungují spolehlivě) - pasáže šťavnaté, a jako test pro vaši akceptovatelnost Henrikových hlasivek – coby zásadního lakmusového papírku nahrávky – je asi nejkomplexnější.
Pokud jsem z rychlých věcí byl na pochybách, jestli palec vzhůru či k hlíně, baladické „Ballad Of A Sorrowfull Man“ a „The End“ rozhodly. Přirozený, melancholický opar, civilní písničkářská podoba Henrikových hlasivek je velice příjemná, k většímu efektu schází jen výraznější vyústění (když se v prvně jmenované začne víc tlačit na pilu, opět přichází jakási nejistota), ale i tak se mi to zápěstí směrem k obloze lehce pootočilo.
Udělat na téhle desce selekci a zkrátit jí na polovinu, zatleskal bych. Ale upřímně věřím i tomu, že se najdou tací, kterým bude ta mnou nevychválená polovina hladce padat do uší. Z toho plyne celkem jednoduchý závěr. Mortalicum nejsou kapelou na jeden poslech, nemají se svým hard-heavy-doom (chce se mi díky masivně hrubým kytarám napsat snad až stoner) metalem prvoplánovitě zaměřeno na nějakou ortodoxní posluchačskou skupinu a k jejich vstřebávání je nezbytné vaše vstřícné a otevřené rozpoložení mysli. Lze je zároveň chválit a lze k nim mít i kupu připomínek. U mě lepší průměr, který stojí za poslech.
|
