Vypuštěný a rozpuštěný. Moravští Tanker převrátili Cimrmanovské postupy naruby a vzali to z obrácené strany. Nejdřív v loňském roce vypustili do světa své nové album „Live Is The Best Writer Ever“ a letos následně rozpustili svojí posádku. Jak naznačuje lodivod Petr, nemuselo by jít o definitivní konec a (cituji) „až dozraje čas, tak se Tanker objeví ve vší parádě“. Berme tedy loňské album, které je k mání pouze v datové podobě, jako takovou vzpomínku na budoucnost. A následující řádky jako snahu o rozseknutí otázky, zda je na co vzpomínat.
V první řadě je třeba upozornit na to, že tahle deska má podobně osobní podtext, jako mělo pro album „Stratovarius“ pro Tima Tolkkiho, takže při celkovém hodnocení se chtě nechtě ocitnete na scestí (neb v textech se některé osobní prožitky odráží někdy až příliš), zda tento prvek brát v potaz nebo jej zcela pominout (volím cestu č. 2). V druhé řadě musím konstatovat, že na téhle desce je jakékoliv paušalizování nemožné. Když se mi začnou drát na klávesnici slova, že Tankeru nejvíc sluší bezprostřední, nekomplikované, rockově přímočaré šlapavky, kapela svojí jednoduchost přežene. V momentě, kdy se budu odvolávat na mnou již několikrát vyřčená slova o přílišné teatrálnosti Petrova vokálu, naladí Petr své hlasivky do nesmírně sympatické barvy. Když zahlásím, že plačtivý sentiment pomalejších tónů („Řekni mi svůj důvod“, pro nezainteresovaného až banální věc, ještě sražená zmíněnou vokální exhibičností) je nesnesitelně přeslazený, dokážou v další pomalé položce Tanker sympaticky zahustit atmosféru. A tak snad jen tvrzení, že mému uchu (až na drobné výjimky) daleko víc lahodí angličtina, před občas přes závit montovanou češtinou, lze pojmout skoro globálně (i tady však hned s první položkou setlistu existuje výjimka…).
Pokud z předchozího odstavce vycukáte první polovinu z každé hodnotící věty, dostanete většinovou charakteristiku desky. Zároveň je snad zřejmé, že deska je svým způsobem silně (kvalitativně i – v rámci mantinelů – stylově) roztříštěná. A to až natolik, že jsem se neudržel a školometsky jednotlivé songy známkoval. Výsledek? Čistě aritmetickým průměrem by tenhle školní rok Tanker s lehce odřenýma ušima vybojovali hodnocení chvalitebné. Průměr zvedají především melodicky zpěvné „You´ve Never Been“ s parádním ležérně nekomplikovaným zpěvem a svěžím sólem, temnější, výrazně rytmická „Restless“ (proč ten zbytečný hlas davu?) s vokálem přesně na hraně dráždivého exhibicionismu, plíživě jedovatý „Mstitel“ s klasicky strohým bigbítovým ocasem a úvodní strhující riffovka „Volání“ s chytlavým motivem (s nečekaně placatým zvukem, jinde na desce jsou nástroje krásně čitelné a znělé), který mi silně evokuje chytlavost Domain z konce osmdesátých let. Tyhle čtyři skladby mají společné právě to, že jedou přímočaře vpřed, mají silnou melodii a až lidovou přitažlivost. Jak výše naznačeno, z tohoto ranku je nezbytně i jediná kule – zásluhou nepovedeného textu, skloubeného s jakousi hudební primitivností je „Reklama“ mojí černou můrou a typickým zástupcem tuzemských tancovaček. Zbytek desky je s palcem směrem výš k nebi než k hlíně – Tanker hrát umí, některé nápady jsou povedenější víc, některé míň, ale rozhodně bez výjimky všechny dokážou vzbudit nějaké emoce (ty pozitivní převažují), takže deska nenudí.
Budeme-li se držet názvu desky, která tvrdí, že „Život je nejlepší spisovatel“, pak je tahle deska fakt ze života (a tím nemyslím jen texty, dotýkající se obyčejných i neobyčejných lidských radostí i starostí). Barevná, rozmanitá, převážně vydařená, někdy přímo znamenitě, občas pod psa a na zabití. Tanker na ní naštěstí nenaplnili mojí obavu, že se vydají cestou komplikované moderny a přímá cesta jim hodně sluší. Zároveň však potvrdili to, že druhý „Sins“ se (zatím) opakovat nebude.
|
