Máte rádi Panteru či třeba Black Label Society? Kluci z italských The Red Coil zjevně ano. A pokud jste i vy na úvodní otázku odpověděli kladně, asi byste si měli rozumět. The Red Coil kteří po čtyřech letech své existence (a většina členů po předchozím společném působení u temně gotických Fields Of Jena – panteráci, buďte bez obav, tohle působení na nich nezanechalo žádné zásadní stopy) vydali vloni debutové album „Lam“ sami sebe charakterizují jednoduše –skvělé riffy, hrubý zpěv, jižanské melodie, žádné zbytečné předehry či kraječky…, totální sludge/stoner metal.
Lze souhlasit. Snad kromě dvou momentů (které mě osobně v té drtící záplavě nakonec stejně oslovují nejvíc) jsou The Red Coil velice intenzivní, nátlakově uřvaní, útoční, krapet depresivní v důrazně vláčném tempu, s výrazně sekanými riffy. Což v konečném důsledku znamená jednu prakticky konstantní náladu (dominantně nekompromisní řev, prakticky neměnící svůj výraz, masivní zvuková hradba, semo tamo vykukující začouzené kytarové sólo a občasné štrejchnutí o melodii), vedoucí k pocitu určitého stereotypu.
Z desítky skladeb je celkem v osmi případech možné toho správného reprezentanta desky vybrat v podstatě namátkou. Chcete-li přece jen uniknout zatěžkanému nátlaku směrem k určité (na poměry The Red Coil) hudební hravosti, zkuste „S.S.C.“, které se z do té doby (a od té doby) klasické polohy uvolní v šamansky halekací pasáži a zaujme i lehce psycho kytarou, nebo finále desky v podobě bluesem načichlé (ta foukací harmonika má až neskutečně odlehčené kouzlo) „Beggining From Nowhere“ s uvolněným a elegantním Marcem Marinonim (pochopitelně, že ve druhé části skladby své hlasivky našteluje do své agresivně vyšponované formy).
Testosteron na plný pecky. Originalita nepříliš zásadní, nápaditost prakticky nulová, provedení hodně dobré. Taková normálně průměrná deska.
|
