Jsou kapely, které by (po dlouhých letech působení) nějaká přemíra progresivity mohla zabít a nějaká její dávka o něco větší než malá by je mohla poškodit na zdraví. Jako ukázkový příklad je možné uvést třeba rakouské Edenbridge, kteří patnácté narozeniny aktuálně slaví svým osmým albem, nazvaným „The Bonding“. Metalový romantik Lanvall a navždy hodná holka Sabine (neb oni dva i nadále zůstávají těmi hlavními hrdiny kapely) se svým zasněným hláskem si tu svojí cestu už dávno vyšlapali. A to tak důkladně, že vezmete-li posledních pět alb, hledání nějakých rozdílů či vývojových posunů bude docela dřina. Pro skalní fanoušky je to jistě hodně dobrá zpráva. A pro ty ostatní by mohla být dobrou zprávou skutečnost, že Edenbridge (ač vytrvale stále stejní) ještě stále nepadají, nevyčerpávají se, ani nevadnou…
Dvě hmatatelné změny přece jen „The Bonding“ přináší. Tou první je fakt, že orchestrálních partů se ujal vídeňský Klangvereinigung orchestr (některé party získávají až živě soundtrackový náboj) a ve finální výpravné kompozici si ve společném duetu se Sabine zakřičí Erik Mortenssen (W.E.T., Eclipse). Tou třetí je fakt, že deska je (v některých momentech) lehounce melancholičtější, filozofičtější a vláčnější – hlavní protagonisté se v drážkách alba vyrovnávají se smrtí svých blízkých – hodně prostoru dostává křehké spojení piána a smyslného Sabinina vokálu. A toho zásadního, tedy nadýchanosti, pompéznosti, rozmáchlosti, zasněnosti (občas naředěné záblesky něčeho tvrdšího), silné emotivní atmosféry a Lanvallova skladatelského i kytarového hračičkovství, toho je opět plná deska.
Nejvíc na mě zabírá (ne, není to náhodou, že živější songy mají o krapítek větší přitažlivost než atmosférické malování s emocemi) „Alight A New Tomorrow“, do které se Sabine podařilo propašovat nezvyklou špetičku jedu, se silným vnitřním napětím, silnou melodií a očekávatelnou,
ale maximálně přitažlivou refrénovou i orchestrální erupcí, stejně tak smyslně funguje optimisticky agresivnější „The Invisible Force“ s divokým vírem kláves, střízlivě suverénním projevem Sabine a sólovým Lanvallovým kouzlením.
Vrchol pak jednoznačně představuje závěrečná čtvrthodinová kompozice. Jednak v ní Edenbridge (prostřednictvím Mortenssenových hlasivek) dokazují, že rocková dravost je jejich muzice vlastní (a vlastně je strašná škoda, že křehký andílek Sabine nemá svůj nástroj uzpůsobený tomu, aby taky mohla někdy z plných plic zařvat), jednak tady vrcholí soundtrackovost a pompéznost alba, a jednak i přes to, že nedojde ke kdovíjak dramatickým změnám (ten zlom do křehkého pobrnkávání a Lanvallova kouzlení se strunami je maximálně přirozený), se tahle skladba nevyčerpá a nenudí.
Edenbridge mají svůj svět. Zjevně v něm dobře prospívají a tak i jejich osmé album je dobré. Klasické, očekávatelné, nadýchané, zasněně romantické s nezbytně dravým zoubkem. Takový vypiplaný, prosluněný a čistý symfometálek pro pozitivní myšlení, dobrou náladu a pohodu. Sázka na jistotu, která potěšila.
|
