Pražští symfoprog metaloví Lammoth vydali novou desku. Pro ty, kteří před čtyřmi lety nešetřili chválou na adresu jejich debutu „Machine“ jistě zpráva, která by mohla zvýšit tep. Jejich hudba i nadále vychází z power metalu, i nadále voní symfoničností i progresivností, i nadále má chuť sáhnout po komplikovanějších kompozicích, i nadále má tendence pohrávat si s atmosférou, opět umí žonglovat s melodiemi, opět lze v některých chvílích mít připomínky o povědomých postupech a i nadále staví do první linie ženský vokál. Dalo by se říct vše při starém. Jenže to až tak úplně není pravda.
Zatímco po kompoziční stránce došlo na jakési zklidnění a zpřehlednění (s tímhle tvrzením bych měl být s blížícím se závěrem desky opatrnější), po stránce pěvecké se nám to krapet vyhrotilo. Pokud něco může zásadně rozdělit názory na tuhle desku, tak je to „netuctový“ projev zpěvandule Hanky Plesné, který nehraje na jistotu. Hanka si ke svým barevným rejstříkům, představeným už minule, přidala další barvičky. Asi bych měl začít těmi pozitivy, kterých se najde dost (ať už je to poloha příjemná civilně neutrální, či jakkoliv emotivně zabarvená; agresivně přitvrzelá, citlivě romantická, teatrálně dramatická – zejména „rozzlobená“, tak jako třeba v „Memories“ zní Hanka velice přitažlivě…). Jenže jak začít pozitivy, když je vytlačí dost momentů, kdy Hanka přechází do velice nepříjemně pronikavých i ukňouraných (rádoby operních) výšek, které příliš tahají za uši. Při prvním - i několika následujících - poslechu bych dokonce řekl, že těch příliš ostrých hran (jež se postupem času a pravidelnou rotací jakž takž obrušují, bohužel, nikoliv do naprosté hladkosti) je až moc. Nejvíc mě to mrzí u „The Eyes“, v poetickém úvodu kandidující na největší pecku desky, která zásadně ztratí svůj náboj - na druhé straně snad jen v úvodním „Servant God“ jsem se s touhle podivností Hančiných hlasivek vypořádat nedokázal ani po několika rotacích. A když k tomu vezmete v úvahu i skutečnost, že zvukově není „Vast Land Of Solitude“ žádný zázrak – sytější a dynamičtější zvuk by rozhodně nebyl na škodu a možná by v některých momentech pomohl zastřít některé nepříjemně bodavé výšky - je největší problém desky jasný.
Pokud se jedná o chlapskou část (a je to hlavně jejich zásluha, že Lammoth bodově dostřelili výš, než minule) kapely, prakticky nemám výhrady – spolehlivá rytmika, atmosférické klávesy (občas muziku zobyčejňují, občas zjemňují až kamsi k hranicím Nightwish) a krásně kousavé a nápadité kytary. A protože Lammoth myslí i na příznivce zašmodrchanějších kompozic, přímočarých jízd i melodických kolotočů, i po kompoziční stránce má tahle deska potenciál zaujmout, chytit a nepustit. Přesto, když na hromadu nahrnu všechna zmíněná pozitiva i negativa, zůstanou pouze tři kousky, které dokážou naplno strhnout a přitom samy sobě nepodtrhávají nohu. Živě útočná a maximálně zpěvná (a probuzené centrum vzpomínek na kolegy Evarest) „Struggle To Win“, s přesvědčivě pracujícím zpěvem, silnými a přitažlivě pestrými sbory (jistota v kterémkoliv okamžiku desky) a skvěle vygradovaná do strhujícího „etnického“ motivu. Emotivně elegantní, noblesně atmosférické, dramatické i křehké zároveň, houpavě napínavé finále „Winter Dance“. Důrazně přímočará instrumentálka „A Touch Of Memories“.
Jestliže na adresu alba „Machine“ zaznělo, že na jeho vstřebání je třeba víc času, tak pro „Vast Land Of Solitude“ to platí obdobně. Jen s tím rozdílem, že v minulém kole to bylo především zásluhou kompozic a v tomhle kole se přidaly i další, nepříliš libozvučné brzdy. Řečeno sportovní terminologií, málo platné, že Lammoth předvedli dost dobrou hru, když si sami šoupli dva vlastence… Nepředpokládal jsem, že by Lammoth na své druhé desce měli zbořit domácí scénu (byť má očekávání nebyla zrovna nejnižší). Takhle můžu říct jen ambiciózní deska, jejíž potenciál (jednoznačně díky zpěvu) nebyl využit.
|
