Kdybych byl příznivcem konspiračních teorií, ani by nedalo moc práce mě přesvědčit o tom, že za vznikem alba „Queen Of The Midnight Fire“ slovinců Vigilance stojí neohlášený nález kabely, kterou v roce 1985 potratil Kai Hansen, a ve které byly odpadky, které se nevešly na EP „Helloween“ ani na album „Walls Of Jericho“. Ještě by stálo za to do téhle teorie zapracovat především takovou nezbytnost, že otec nálezce intenzivně poslouchal také S.D.I., navíc bydlel v Británii, se kterou zrovna začala hýbat nová heavy metalová vlna (a samozřejmě podružné detaily, jak se ta kabela dostala do Slovinska, proč se o její ztrátě Kai nikdy nezmínil, atd.).
Srovnávání debutu Vigilance s heavy/speed milníkem zásadně pokulhává v tom nejdůležitějším. Vigilance chybí zabijácká energie, která ze „Zdí“ prýštila všemi póry, chybí jim schopnost napsat strhující motivy (proto ta zmínka o odpadcích), když už o zajímavý motiv zakopnou, chybí umění jej vypracovat a vygradovat, chybí jim přesvědčivost. Styčné motivy hledejte ve stylově velmi blízké škatulce, hodně šikovných kytarách, podobně nastavených (neotesaných, neohrabaných) hlasivkách Jakoba Rejece (snad jen v těch sporadických ultravýškách by to mohl Kaiovi natřít), který významnou část desky „odrecituje“, v jednoduchých motivech, v přímočarosti, v nepříliš dokonalém zvuku. A proč ta zmínka o S.D.I.? Občas u „Queen Of The Midnight Fire“ dumám, kde je hranice mezi seriózně míněným debutem a šaškovsky parodickou recesí…
Jako nejlepší příklad tohoto podivínství vezměte „Four Crown Of Hells“, ve které, při snaze o jakousi relativní složitost, jako by Vigilance splácli bez jakýchkoliv souvislostí dvě zcela odlišné myšlenky a spojili je naprosto prapodivně ukřičeným refrénem. Podobně může vyznít i lehce psychonáladová „What Lies Beyond“ s nečekanými zvraty, ve které snaha o pompézní teatrálnost působí až komicky, neboť skladba ne a ne a nechytit atmosféru. Vigilance prostě sluší přímočaré, nekomplikované jízdy, jako třeba titulní úvodní song (s „charismatickým“ halekacím motivem), který však krapet doplácí na neohebnost Rejecových hlasivek.
Kdyby měli na svědomí „Královnu půlnočního ohně“ podstatně ostřílenější borci, než jsou mladáčci ze Slovinska, vůbec bych neváhal nad tím chápat tuhle desku jako fórek na adresu metalových dějin. Při pocitu, že kluci svůj debut berou dostatečně seriózně, je hodnocení celkem dilema. „Queen Of The Midnight Fire“ se neposlouchá zas tak špatně (pravda, k naplnění tohoto konstatování si raději nastavte v kalendáři letopočet na dobu, kdy „Walls Of Jericho“ bylo třeba přes dráty propašovat a tak nebylo tolik příležitostí ke srovnávání), jen si kluci spletli dobu. Totální dřevní osmdesátky (se vším všudy), bohužel poněkud vyčerpané, bez jakékoliv vlastní invence. Prostý průměr.
|
