Zkuste do svých internetových vyhledavačů zadat pojem Scarlett D. Gray. Ne snad proto, že bych tímto způsobem chtěl poukazovat na to, že v dnešní informační záplavě není o téhle kapele na netu zmínka – je a není jich málo – ale spíš proto, že tímto rozhodně neprohloupíte. Na tuty tehdy, když jste příznivcem lehce odmelancholičtěného gothického metalu, příjemně zabarveného a přesvědčivě emotivního vokálu, dominantní záplavy kláves i účelně vykukující kytary. A z větší míry i tehdy, když fandíte povedeným melodiím. Tohle všechno totiž tihle Italové mají dáno do vínku. A (byť o tom, kdo se stane hvězdou a tahounem žánru rozhodují často i jiné maličkosti) když ještě dokáží některé motivy víc rozvinout a vybrousit a emoce ještě o špetku vyhrotit, mají potenciál, aby se o nich mluvilo víc a hlasitěji.
Alespoň tak na mě působí jejich debutové eponymní album, které má hodně společného se severskou zasmušilou melodičností (první jméno, které mě napadá jako srovnávací směřování je To Die For, jejichž melodika a postupy (a hrstka patosu) jsou Scarlettům hodně blízké, hned v další řadě pak jejich krajani z Divercia), Scarlett D. Gray jsou jen o ždibec přímočařejší. Svojí zálibou v černobílých klapkách a decentním (i tak jde o nejotravnější položku seznamu) klouzáním k elektronice občas zabrousí až k tanečně diskotékovým náladám, ale vždy dokáží kytarami říznout a rytmikou zdynamičtět až k jakési nasládle agresi natolik, aby se jim nedala vytknout zbytečná měkkost. Velice přístupný a charismatický je vokál Giancarla Totara, který sice nejde na hranu svých hlasivek kdovíjak často, ale když už se pustí k hranicím vlastních možností, dokáže drásat dušičku posluchače na cáry.
Vybrat nejsilnějšího reprezentanta desky je velmi obtížné a šlo by to udělat namátkou, bez toho, aby hrozilo, že člověk sáhne vedle. „Scarlett D. Gray“ je vyrovnaná a vyvážená kolekce, ukazovat na nějaké vrcholy či pády je však prakticky nemožné - i v tom vidím ten možný budoucí progres, věřím, že by z většiny skladeb šlo vymačkat ještě o chlup víc.
Čistě subjektivním tipem je pak proměnlivě dramatická „Essence“ (berou mě především vokální hrátky) a potemněle vláčná „Hold Me“ vygradovaná z nenápadnosti do vzrušení až na hranici samotné extáze.
Solidní debut. Je pravdou, že prakticky žádná z melodií mi po odložení desky v hlavě neuvízla natolik, abych si jí ještě za dva dny podvědomě pohvizdoval (což se mi třeba u zmíněných To Die For stávalo), ale v samotném centru dění jsou Scarlettí motivy velice chytlavé a emoce přitažlivé. Jak naznačeno, chce to jen nechat ještě trochu dozrát. Potenciálu, schopností a nápadů na to mají Scarlett D. Gray dostatek.
|
