Album „Taken By Force“ má jedno velké poprvé a jedno ještě větší naposled. Do Scorpions přišel bicmen Hermann Rarebell, který pak s kapelou strávil dlouhých dvacet let. A zároveň byla tahle deska posledním studiovým počinem v řadách Scorpions pro Uliho Rotha. Nemůžu si pomoct (jasně, vidím to až z pohledu pobitevního generála), ale tenhle stav musel jednoho dne přijít. Kompoziční styl obou proudů v kapele byl radikálně odlišný (i když právě „Taken By Force“ bylo z tohoto pohledu až nezvyklým kompromisem), Schenkera s Meinem to postupem času začne táhnout k líbivějšímu americkému stylu a to Rothova syrovost prostě nemohla ustát.
Pokud zazněl pojem kompromis, je to proto, že „Taken By Force“ je do současné doby tím nejucelenějším albem Scorpions. Rukopis Uliho Rotha sice zůstává zemitě syrový, ale jako by částečně rezignoval na svoji komplikovanou progresivnost a kličkování, Schenkerovi kousky jsou ostře hardrockové, plné kousavých riffů, přímočařejší, bez nějakých náznaků podbízivosti, jeho balady se v jednom případě rozvinou do velice dynamického kousku, v druhém případě pak působí přirozeně, nenápadně a přitom citlivě. A byť stále bez větších problémů lze poznat, z kterého autorského proudu která píseň pochází, jako by si (paradoxně) tyhle dva světy k sobě konečně začaly nacházet cestu.
Tradiční úvod v podobě kousavého riffu, intenzivně řezavého Meineho vokálu, doplnění o skandující dav a vyřvávatelný refrén ve „Steamrock Fever“ střídá největší pecka alba – „We´ll Burn The Sky“, kdy z křehce poeticky ukňourané nálady v úvodu skladba nabere na pulsující dynamičnosti, přelévá se ve vzrušující melodii a napětí z chytlavých do konejšivých nálad, nabízí excelentní představení Meineho schopností i parádní vyvrcholení v podobě nenápadně ukrytého skvělého kytarového sóla. Rothova zemitější, přímočará a potemněle dunící „I´ve Got To be Free“, na sabbatonovsky dráždivě provokativním riffu postavené „The Sails Of Charon“ i jeho aktuální vrchol v houpavé „Your Light“ s výraznou rytmikou a až exhibicionistickým Meinem jsou skvělým a vyrovnaným partnerem pro Schenkerovu barevně jedovatou „The Riot Of Your Time“ s překrývanými vokály i dramaticky zaranžovanými kytarami, i pro sborově skandovatelnou, jednoduchou a nekompromisní vyřvávačku „He´s A Woman – She´s A Man“. Finále v podobě baladicky křehkého a přitom rockově kousavého majstrštyku (miluju to drobounké a lehce šantánové uvolnění – týdý dadádá dadá… :-)) se závěrečným jazykovým babylonem v „Born To Touch Your Feelings“ nemá chybu.
Po vydání desky se Scorpions vydali na turné, které je mimo jiné zaválo i do země metalu zaslíbené – do Japonska. Tam vznikl materiál pro první živé album kapely, vydané o rok později pod názvem „Tokyo Tapes“. Scorpions už měli z čeho vybírat, takže vznikl důstojný a reprezentativní vzorek (určitě není bez zajímavosti, že převážná většina skladeb je z pera Schenkera) hudby, kritikou označovaný jako jeden z nejlepších živáků v historii. Důležité bylo, že se po téhle desce konečně začalo o Scorpions hlasitě mluvit i v samotném Německu. Důležité bylo i to, že díky názorovým neshodám na směřování kapely si Uli Roth sbalil fidlátka a šel.
Vést debaty o tom, zda svébytný Uli Roth byl tím nejlepším kytaristou v dějinách Scorpions (je fascinující, že za padesát let se v řadách kapely objevilo jen pět kytaristů) je zbytečné. Ať už je odpověď jakákoliv, z hlediska vlastních ambicí zjevně nebyl tím pravým pro potřeby Scorpions a tak se poroučel. Po svém odchodu založil kapelu Electric Sun, se kterými vydal tři alba, přidal i pár sólových, koncem minulého století se objevil i v projektu G3, ale i přes své nesporné umění věhlasu svých bývalých parťáků nedosáhl. Což vzhledem k jeho stylovému zaměření se dalo i předpokládat. To jeho bývalí kumpáni to vzali za zcela jiný konec…
|
