Budeme-li hledat období, kdy jedový trn německých Scorpions byl mimořádně silný, plný jedu a jednoduše nejúčinnější v celé délce jejich života, předpokládám, že se shodneme na tom, že se jedná o první polovinu osmdesátých let. A jen hnidopiši se možná budou zasazovat o rozseknutí otázky, zda tím absolutně nejpovedenějším kouskem se stane jejich nejagresivnější a nejdivočejší zářez „Blackout“, komerčně nejúspěšnější studiovka „Love At First Sting“ či excelentní „živák“ (uvozovky proto, že mu bylo ve studiu krapet dopomoženo) „World Wide Live“.
Pro ocenění prvního z těchto vyjmenovaných kousků, divoké a nekompromisní palby „Blackout“ by stačilo konstatovat, že se tahle deska dostala do amerického Top Ten a získala i titul nejlepšího hardrockového alba rocku. A to prosím vše v době, bezprostředně navazující hláškám frontmana kapely o ukončení kariéry z důvodu jeho potíží s hlasem (dokonce se údajně mělo začít nahrávat a Klause Meineho měl nahradit Don Dokken, ale protože se dodnes z téhle varianty neobjevil žádný záznam, který by toto potvrzoval a samotní Scorpions se sami hlásí k tomu, že čekání na Klause dostalo přednost, věřme jejich verzi ;-) )! Jak však mělo „Blackout“ ukázat, Klaus Meine se z těchto zdravotních problémů vylízal naprosto skvěle a jeho rozsahově a emočně barevný, v těch správných chvílích na jedné straně maximálně dojímavý, na straně druhé pronikavě řezavý hlas se stává ještě nepřeslechnutelnějším, než tomu bylo doposud.
Za zdůraznění stojí hned několik „drobností“ - Scorpions na obálce rezignovali (alespoň na čas) na sexuální symboliku. Na „Blackout“ se jim podařilo nasypat obrovské množství energie, dynamicky strhujících momentů a (někdy až nenápadně) mimořádně silných motivů – vezměte skladby jako „Blackout“, „You Give Me All I Need“, či naprosto průhledný „Dynamite“, s dramatickým spojením vokálu a bicích, které (i přes to, že neoplývají nějak závratnou délkou) dokáží důkladně vyvařit až do morku poměrně jednoduchý melodicky halekací motiv, bez toho, aby byť jen na zlomek okamžiku tento začal nudit. V tom prostě musí být neskutečná vnitřní síla. Scorpions plně představili i veškeré svoje hudební tváře – zdivočelé vypalováky („Blackout“, „Now“, Dynamite“), uvolněně hravé melodie („Arizona“), nádechem psychedelie okořeněnou zatěžkanou a epickou heavy temnotu („White China“)
i tradiční vklad do herbáře procítěných balad (jedna z těch nejsilnějších, které kdy Scorpions napsali, je „When The Smoke Is Going Down“), a toto vše spojili do mimořádně soudržného celku. A jen těžko byste hledali album, kde kooperace krotitelů šesti strun je tak jiskřivá a šťavnatá.
Zarazilo vás, že ve výčtu skladeb se neobjevil asi největší trhák desky, barevně vypjatá, chytlavá a skvěle vygradovaná „No One Like You“?. I to je důkaz o tom, že na „Blackout“ není jediné slabé místo. A i přes to ještě pořád vedla pro Scorpions cesta vzhůru. DYNAMITE!!!!
|
