Téměř na den přesně, kdy do redakce dorazilo debutové album kapely Iron Kingdom, nazvané „Curse Of The Voodoo Queen“, vydali tihle Kanaďané už svojí druhou desku. A neb už od doručení uběhl taky nějaký pátek, dovolím si zabít dvě mouchy jednou ranou a určitou vzpomínkou na budoucnost naznačit, zda se Iron Kingdom podařilo z prokletí voodoo královny vysvobodit. Po pravdě řečeno, ono totiž první kolo těhle mlaďáků naznačilo hodně slušný potenciál, který však potřeboval trochu usměrnit.
Není úplně od věci, když se v kapele sejde parta individualistů, kteří dovedou být výrazní a identifikovatelní. Problém může nastat, když snaha o zdůraznění individuality jde proti celku (na druhou stranu, když se Iron Kingdom zklidní jako v „Nightrider“ jsou najednou poměrně obyčejní). A přesně takový dojem jsem měl (ano, měl, na nové desce už je projev Chrise účelnější a méně afektovaný) ze zpěváka Chrise Ostermana, který se svou zálibou v teatrálně uječeném exhibicionistickém výškaření působí občas příliš samoúčelně a křečovitě. V podobném duchu by se do Chrise, stejně jako do jeho parťáka Kennyho Kroechera (který z nich je realizátorem někdy až onanisticky bouřlivých sól se mi nepodařilo vyčuchat a tak to radši hodím na oba), dalo šťouchat i při jejich dráždění strun, kterého je někdy až zbytečně moc.
S tím souvisí další z témat těchto řádků. Iron Kingdom se ve své syrovosti a přímočarosti vrací ke kořenům heavy metalu, a to i do doby, kdy spíš než o masivní základ šlo teprve o rodící se šlahouny. Energii z téhle doby Iron Kingdom do své desky dokáží napěchovat bez problémů, ale kompozičně se lehce utápí v tom, že ty nekomplikované nápady nemají šanci udržet po celou dobu napětí a kytarová sóla pak (občas) působí jako nastavovaná kaše (jako bolest mi to přišlo především v prvním kole, u aktuální desky Iron Kingdom délku skladeb ještě protahují a – až na jednu výjimku – v tom kdovíjak zásadní problém nevidím).
Jako takový prubířský kámen debutových možností Iron Kingdom zkuste skladbu „Legions Of Metal“. Právě v ní se Chris Osterman výrazně pustí z řetězu a předvádí, jak dokáže propnout své hlasivky, právě tady má ta archaismem zabarvená čile neposedná kytara spoustu prostoru předvést svojí sílu a právě tady Iron Kingdom žonglují s celkem chytlavým motivem, zdůrazněným díky sborům a povedenému vygradování skladby. Nikoliv jen pro zajímavost si dovolím zdůraznit i fakt, že za bicí soupravou u těhle Kanaďanů řádí něžné pohlaví, dynamická rytmika působí v téhle syrové archaičnosti hodně dobře.
Co bych Iron Kingdom v dalším kole nedoporučoval, jsou (a tady je ta výše zmíněná výjimka z aktuální desky) příliš rozsáhlé kompozice.
„Montezuma“ (stejně jako aktuální „Egypt“) sice nabídne řadu poutavých motivů, jistá výpravnost se také upřít nedá, ale přece jen na to Iron Kingdom zatím kompoziční síly příliš nestačí. Zkrátit, rozdělit, useknout…
„Curse Of The Voodoo Queen“, stejně jako jeho následovník, vyšlo nezávisle, vlastními silami kapely, zřejmě proto ani v jednom případě zvuk není zrovna ideální. Možná tím chtěli Iron Kingdom úmyslně naznačit svojí sounáležitost s pionýrskými dobami heavíku, ale jako šťastný krok mi to nepřipadá. Pokud byste chtěli po Iron Kingdom sáhnout (a pro čundráky po metalové historii to rozhodně není marná výzva) vezměte si radši (minimálně o bod vydařenější) druhý díl, na tom prvním jsou Iron Kingdom ještě neopeření, neohrabaní a zbytečně exhibicionističtí.
|
