Jen málokdo schytal od členů kapely tolik negativních reakcí, jako jejich dlouholetý basák Francis Buchholz. Co se vlastně stalo? Dodneška přesně nevíme, tvrdil sice před lety Matthias Jabs, ale podle dostupných zpráv za vším stály peníze, které se vinou manažera kutálely kdovíkam, a když tenhle „odklonitel“ dostal padáka, tak jeho kámoš Buchholz se sbalil s ním (samozřejmě, že vzduchem létaly i nějaké soudní žaloby…). Náhradu Scorpions našli v Ralphu Rieckermannovi, který (jak je u Scorpions dobrým zvykem) pak strávil v kapele slušných pár let, byť je pravdou, že z hlediska vývoje kapely v poněkud zvláštním období.
Nebyla to však jediná změna u Scorpions, přišel i nový producent Bruce Fairbairn, známý především ze spolupráce s Bon Jovi a Aerosmith. Aby těch vlivů nebylo málo, melodický svět se vlivem větrů ze Seattlu zmítal v křeči… A Scorpions se s tímto tlakem a změnami vyrovnali excelentním způsobem. Nelze necitovat slova (tuším, že Jabsova) přímo z centra dění: „Celý náš svět se sesypal, místo nekonečných oslav po úspěchu „Crazy World“ jsme čelili agresi, nejistotě a zlobě“ . To byla opravdu výzva! Díky čerstvým nápadům, hudebnímu přitvrzení (ale pozor, Scorpions si na rozdíl od spousty svých kolegů v této době zachovali tvář, drželi se svých kořenů a ani v nejmenším se nepřizpůsobovali tomu, co právě letělo světem) a velice svěžímu a energickému nasazení, navázali na svá hudebně (nikoliv komerčně) nejsilnější léta a vypustili jedno z nejpovedenějších alb svojí kariéry.
A pokud by dokázali udržet na celé desce takovou kvalitu, jako v prvních dvou skladbách, bývali by zbořili asi veškeré možné žebříčky. To, že umí razantně rozkopnout vstupní dveře, předvedli Scorpions ve své historii už mnohokrát. S energií nabitou, dynamickou, nekompromisně agresivní a typicky maximálně jedovatou (platí to bez výjimky o každém jednotlivém nástroji i Meineho hlasivkách) „Alien Nation“, plné dokonale nakombinované rockové přesvědčivosti a vyzrálosti, excelentního kytarového kouzlení, s výhružným podtónem i dramatickou atmosférou vrata rozrazili intenzitou beranidla zásahové jednotky a s následující, zemitější „No Pain No Gain“, s výbornými sbory, podmanivě uřvaným refrénem a drtící intenzitou srovnali to, co ještě zůstalo stát, se zemí. Když k téhle dvojce připočítáte bluesově laděnou „Woman“, slastně ochucenou šťavnatými klávesami, nenápadnou dramatičností, neskutečně narůstající atmosférou a dominantně řezavě emotivním vokálem a mistrovskou gradací napětí, a trochu bezradně tápající závěr zachraňující baladu „Lonely Nights“ s poetickou kytarou a chameleonsky všebarevným projevem Klause Meineho (ten jeho
kytarový ocásek v refrénu je úžasně chytlavý), máte výběr par excellence. Za zmínku stojí i vláčná „Under The Same Sun“, jakýsi druhý díl „Větru změn“, který coby sázka na jistotu nevyšel vůbec špatně. Nejvyššímu hodnocení brání jen fakt, že s blížícím se koncem desky (o výjimce řeč byla) se trochu ta jiskřivá přesvědčivost a čerstvost nápadů vytrácí. Dvě bonusové balady, které si Scorpions připravili pro své evropské fanoušky, tenhle pocit smáznout nedokážou, v záplavě excelentních balad škorpióní diskografie tyhle dva kousky působí poměrně nenápadně.
Pokud by se Scorpions měli držet hesla, že v nejlepším se má přestat, asi by se kapitola „Face The Heat“, v podobě nejtvrdšího heavy nářezu v jejich kariéře, stala i poslední statí tohoto seriálu. Nicméně je před námi ještě dvacet let, ve kterých se sázka na vrcholnou formu a tradice škorpiónů stane rizikovou investicí.
|
