O významu Phila Anselma snad nikdo ani v nejmenším nepochybuje. Když kdysi jako dvacetiletý hejsek nastoupil do Pantery, aby na desce „Power Metal“ demonstroval svůj halfordovský ječák, nebral jej ještě nikdo moc vážně. Aby také ano, když Pantera do té doby byla obskurní glammetalová kapela, hrající tak leda okresní přebor a na svém kontě měla tři bídná alba „Metal Magic“, „Project In The Jungle“ a „I Am The Night“. Jenže posměváčkům brzy jejich škleb ztvrdnul, když Pantera, s Anselmem už jako právoplatným členem a hbitým frontmanem, přišla s generační deskou „Cowboys From Hell“. Ta spolu se stylově spřízněnou Sepulturou definovala styl pro devadesátá léta a alba „Vulgar Display Of Power“ a „Far Beyond Driver“ dělala Panteru větší a mocnější.
Úspěch si pochopitelně vybral svou daň. Anselmo do té doby jen koketující s drogami je už hustým feťákem a když si v červenci 1996 po koncertě v Dallasu skoro do těla vpálil „zlatou“, muselo se začít přehodnocovat. Pantera šla brzy stranou a „Reinventing The Steel“ z roku 2001 byla jejich labutí písní. Přestože se stále častěji ozývaly hlasy volající po comebacku kapely, Anselmo se věnoval už různým projektům, z nichž ty nejprofláklejší jsou Down a Superjoint Ritual. Tyto hlasy samozřejmě utichly po zastřelení Dimebaga Darrella v prosince 2004. Jelikož ani Anselmo nebyl pozván na pohřeb, můžeme si udělat obrázek o tom, jaké vztahy mezi členy kapely byly.
Ovšem dnes, devět let od této tragédie, to je vedlejší. Anselmo pokračoval v hudební kariéře dál. Stále častěji se zabýval obskurními spolky, které se věnovaly čím dál tvrdším odnožím metalu, ať už se jedná o sludge metal, metalcore či dokonce deathcore. Prostě ocelové začátky Pantery začal brousit na kost a pořádně brutálně vytvrzovat.
Tato tendence, zdá se, vrcholí na jeho sólovém debutu „Walk Through Exits Only“. Hned od úvodní „Music Media Is My Whore“ se rozpoutá nelítostná vřava, mydlící to hlava nehlava, s absencí jakékoliv, byť titěrnější, melodie. Anselmo nezpívá. Deklamačně řve jako raněné zvíře. Kytary vrší na sebe jeden riff za druhým, bez ladu a skladu a podporují sóay, která mají daleko k tomu, aby se dala nazvat něčím, co má hlavu a patu. Kdyby tohle byla jedna, dvě skladby, budiž. Jenže takhle zní celá deska. Profrčí kolem vás (tedy jestli se vám jí povede doposlechnout, protože je to někdy skoro až nadlidský úkol) a nezanechá absolutně žádný dojem.
Ne, tohle je absolutně nesmyslná řežba, která popírá kořeny Pantery. Anselmo se na ní prezentuje jako ničím výjimečný zpěvák (což minimálně v letech 1990 – 1994 byl), navíc jako mizerný skladatel, který nedokáže dát dohromady jedinou kloudnou věc. Člověk by od muzikanta s takovým renomé čekal mnohem více.
|
