Finská heavy úderka Payload vydala 17. května letošního roku své debutové album. Přesně o měsíc později kapela oznámila, že její řady opouští zpěvák Risto Sundberg. A ač jeho vysvětlení tohoto kroku má hlavu, patu i logiku, přece jen se to nezdá jako zcela optimální situace pro propagaci desky. Nutno však zdůraznit ještě dvě věci – personální kolotoče u Payload nejsou nic zvláštního (za pět let existence čítá seznam současných a bývalých členů celkem patnáct položek) a ze sestavy, která album nahrála, bylo v době datlování těchto řádků v kapele pouhých 50% tehdejšího (v době vydání již jen 25%) osazenstva, to za prvé. A za druhé bych případnou změnu u mikrofonu (byť Risto Sundberg byl jedním ze dvou zakládajících členů) neviděl jako tragédii.
Záleží totiž na tom, jestli se houževnatý, nijak přehnaně nápaditý či objevný, zarputilý styl heavy metalu, který Payload provozují, přizpůsoboval nepříliš ohebným (ale silným a stylově dobře zabarveným) hlasivkám Rista, anebo naopak Risto byl tím, který musel své umění krotit ve prospěch syrového celku (osobně bych vsadil na první možnost). Faktem je, že tahle kombinace funguje a vzájemně si sedí, nicméně poměrně snadno se vyčerpává. A je pak strašně těžké v tomhle šlapavě přímočarém tažení hledat nějaké vrcholy (ale ani pády se nekonají). Je to taková stabilní záplava tvrdých tónů, která si drží svojí úroveň, systematicky masíruje, ale nedrtí, nedělá vlny, nemá tendence vybočit ze svého směru ani o decimetr, sem tam lehce pozmění tempo, bez toho, aby nějak přebarvovala náladu či atmosféru, aby jakkoliv exhibovala, bez toho, aby měla tendence přitáhnout posluchače něčím jiným, než jen syrově důraznou podstatou.
Když už dojde na poetičtější strunu, vydrží to klukům jednou těsně nad půl minuty, podruhé pak skoro tři čtvrtě, než zase sklouznou do svého zápřahu – „Poison Cure“, ve které se tyhle atmosférické vložky vyskytují (a pochvalu si zaslouží i hravě riffující kytara) je společně s finální „Unleash“ nejvýraznější položkou solidně šlapajícího – instrumentalisté u mě stojí o stupeň výš než křikloun – alba.
„Odyssey Dawn“ je deska, která splyne do jedné urputné masy (pokud si pamatujete na album „The State Of Being Unable To Feel Pain“ německých Anesthesia, to mělo podobný, jen ještě extrémnější účinek), deska, která při soustředěném poslechu (prvním, u dalších už to může být slabší) nenudí, ale kterou strašně snadno přestanete naplno vnímat a prozkoumávat. A když znovu zapojíte všechny smysly, ponoříte se prakticky tam, kde jste vynořili (ale oproti telenoveláckým zvrhlostem, které trpí tím samým neduhem Payload aspoň vědí, kdy skončit, jak se vyhnout totálnímu vyžvýkání a jak si udržet úroveň).
|
