Když vám přijde nahrávka od vydavatelství, které si pojem „metal“ vetklo přímo do svého názvu, může působit poněkud nečekaně, když vás jejím prostřednictvím pozvou na diskošku. Ale ono to s gotiko-elektroniky Mono Inc. není tak jednoznačné. Budeme-li ortodoxně trvat na příslušnosti k tvrdším žánrům, díky pochodově rytmickému tempu (a hrdelní němčině) vás možná napadnou (jen okrajově a navíc hodně umírnění) Rammstein, díky potemněle dramaticky dráždivému oparu (taky na něj nedojde kdovíjak často) občas vykoukne duch pionýrů gotické scény Sisters Of Mercy. Doplňte k tomu převážně taneční rytmus (ve všemožných podobách) a kupu elektroniky a „Nimmermehr“, tedy třetí album Mono Inc., je na světě.
Je s podivem, jak v podstatě s minimem výrazových prostředků dokáží být Mono Inc. „pestří“. Ovšem v tomhle případě ta pestrost je trošku na úkor kvality (bráno z pohledu metláka, kterému není dost dobře jasné, jestli jsou Mono Inc. takoví chameleoni proto, že se chtějí zavděčit všem, anebo jen hledají, kterou cestou se vydat – což by na třetí desce bylo docela s podivem). K těm typickým vlastnostem (kromě těch již výše zmíněných) kapely patří především hluboký, sytý, nepříliš ohebný a někdy až nečekaně prázdný vokál frontmana Martina Englera, záliba v zarputilém ždímání motivů až na prášek a s tím související prakticky vytrvalá neschopnost gradace.
Z celé dvanáctiskladbové desky v mých uších obstojí všehovšudy tři (a dva napůl) kousky. A je docela zvláštní, že tahle sada se drží pěkně pohromadě. Po naprosto zběsile vlezlém kolovrátkovém otvíráku (primitivní, podřadná a slizká diskoška) s dětskou výpomocí „Heile, Heile Segen“ a nátlakovějším (Ramštájn!), ale poněkud bezvýchodném „Seligkeit“ přichází (vrchol desky) chytlavý polibek od milosrdných sestřiček „My Deal With God“ s živým refrénem, následovaný rozšafným a přitom dramaticky plíživým (hodně zajímavá kombinace) „Kein Weg zu Weit“.
Laťku udrží i temná a vzrušující „Euthanasia“ s rockem vonícími kytarami. S klavírem navoněnou„Alles Was Bleibt“ začne atmosféra vychládat, přesto je to z těch pomalejších záležitostí, díky své emotivní depresivnosti, ta nejsilnější. Poslední záchvěv přichází s „The Clock Ticks On“, které sice ženský zpěv táhne zase na taneční parket, ale další špetička sestřiček (tedy za předpokladu, že by chtěly dobít parket) má šťávu. A pak už to jde z kopce dolů – a jak mizerně to začalo, tak bídně to končí – jednotvárná titulní skladba bez vývoje, takové cosi odnikud – nikam uzavírá tuhle zvláštní kolekci.
Chápu-li správně ty údaje od tety Wiki, tak „Nimmermehr“ dosáhlo na třetí místo v kterési z německých hitparád. No, budiž to Mono Inc. přáno…, víc nemám co dodat.
|
