A sakra… Já to tušil. Když jsem nad debutovým albem německých heavíků Sacred Gate přál (v té době již vydanému) následníkovi trochu vlastní krve, říkal jsem si, jestli by to paradoxně nebyla pro Sacred Gate tak trochu cesta zpátky. Rozhodně nechci tvrdit, že Sacred Gate pustili z hlavy všechna zaběhaná klišé a mantinely klasického (převážně) germánského heavy metalu a vrhli se na modernu, to ani náhodou. Oni se stále drží jedné a té samé kovadliny a perlíku (dokonce natolik, že některé fráze z minulého článku můžu doslovně opsat). Jen to zkusili i po svém. Výsledek je ten, že tam, kde přímo hmatatelně cítíte Grave Digger, Running Wild, Iron Maiden či Manowar (klidně doplňte i další) jim to šlape o něco chytlavěji, než tam, kde tyhle chutě postrádám. Pak se nejvýraznější složkou jejich heavíku stává zarputilá houževnatost.
Může za to především (už potřetí to je stále stejná písnička) neohebný vokál Jima Overa. Ten je sice stabilizovanější a ta jeho vibrační bruska se téměř již nerozklepe, svým projevem se stále blíží (byť mnohem méně nabroušenému) Chrisu Boltendahlovi, ovšem oproti tomuhle krajanovi mu chybí obrovská porce charisma. Se zbytkem kapely (opět již tradičně) problém nemám a opět u mě prim hrají šikovné kytary.
Sacred Gate se pustili do koncepčního příběhu, ve kterém řecká sekce kapely - kytarista Nicko Nikolaidis a zpěvák Jim Over - vzdává hold své dávné mateřské historii a opěvují válku u Thermopyl. Tedy opěvují – vzít tuhle desku jako film, asi jen stěží bych se dožil jeho konce. První polovina desky až na jednu výjimku (chytlavé „překřikování“ v „Defenders (Valours Is Our Blood)“) postrádá atmosféru a přitažlivost, jde jen o solidně zvládnuté řemeslo, metalová dieta, u které hlady člověk netrpí, ale chuťové pohárky ostrouhají. To zajímavější se odehrává v druhé polovině alba.
Z baladické „Never To Return“ vykouknou hrobníci (i to už tu bylo), v instrumentální „The Final March“ kytaristé předvádí, že si umí se svými nástroji vyhrát, přímočaře divoké „Spartan Killing Machine“ se sekaným riffem asi nejvíc sedí Jimův strohý a syrový zpěv.
Z masivní „Path Of Glory“ vyčuhují ramenatí Manowar, závěrečná, válečnou pompou naditá, výpravná ironovská „The Battle Of Thermophylae“ s jednoduchým, velice účinným kytarovým motivem a vokálním dialogem si udrží napětí až do svého finále, díky čemuž se stane i nejzáživnějším kusem kolekce (dovedu představit, že barevnější vokál by jí dokázal nakopnout, ten potenciál – a to se netýká jen této skladby – tam je).
Velká část skladeb aspiruje na zařazení do skladiště průměrných heavy metalových nahrávek a ten zbytek to nezachrání. Ne, že by to byla špatná deska, podstrčíte-li jí nějakému metalovému zelenáči, určitě ho od heavíku neodradíte. Ale vrcholy jsou někde úplně jinde. Tohle je zarputilé a usilovné (i když dobře odvedené) řemeslo. U Sacred Gate prakticky nic nového.
|
