Při psaní článku k „Pure Instinct“ jsem se úzkostlivě vyhýbal konstatování, že tohle už nejsou ti staří známí Scorpions. Byť psát ty řádky již v roce 1996, určitě by na tuhle větu došlo. Dnes, ze zpětného pohledu, se s ní prostě muselo šetřit, protože ta skutečně ultra radikální změna přišla až o tři roky později, kdy Scorpions představili album „Eye II Eye“. Scorpions posadili na bubenickou stoličku Jamese Kottaka (je to jen náhoda, že se tenhle amík – poprvé narušena německá hegemonie v řadách Scorpions – pár let předtím paktoval se Schenkerovým bráchou v MSG?), i když jeho síla se zásluhou použitých udusaných rytmů měla projevit až později, zahodili čepice, odhalili svá vysoká čela, poprvé nahráli skladbu v němčině a hlavně, začali pod taktovkou producenta Petera Wolfa experimentovat s moderními technologiemi.
Což, zahnáno do extrému, znamenalo, že si Scorpions zarapovali, vydatně zasamplovali i zatechnovali (ano, v těchto chvílích to skutečně nejsou Scorpions…). Možná, že by šok z „Eye To Eye“ nebyl tak brutální, kdyby Scorpions alespoň jako pilotní singl nasadili něco klasičtějšího, než „To Be No. 1“. Přesně to je totiž ta skladba, kterou díky záplavě studených a neosobních samplů musel klasický fanoušek (snad jen kromě mimořádně otevřených hlav) kapely jen těžko, velmi těžko rozdýchávat. Podobně působí „Fleshly Squeezed“, těžkopádně udusaná a protivná nuda, či německá premiéra „Du Bist So Schmutzig“, ve které si (v angličtině) zaštěká i James Kottak.
„Eye II Eye“ není ale vhodné nekompromisně odstřelit hned po prvním poslechu (i když to pro mnohé může být utrpení). Scorpions sice experimentovali v rámci celé desky, ale v některých skladbách se drželi kořenů alespoň natolik, aby byli identifikovatelní. A to především díky skvělému hlasu Klause Meineho a občasným kytarovým hrátkám. Z těchto momentů doporučuji především výhružně znějící „Yellow Butterfly“, ve které se mihne vzrušující a zhrublá atmosféra z před šesti let (a v téhle kombinaci veškerá moderna už nezní tak otravně), uvolněně chytlavou (v rámci desky, v rámci historie poměrně hutnou) „Priscilla“ a hlavně finální piánovku „A Moment In A Million Years“, dávající skvělou příležitost vyniknout emotivnímu Meineho hlasu.
Scorpions byli jednou z mála významných rockových kapel, které ustály vítr ze Seattlu bez potřeby přizpůsobit se trendu. Jako by je tenhle komplex dostihl až o pár let později. Bráno nezaujatým pohledem, je „Eye To Eye“ album, které stojí za to ochutnat. Bráno pohledem fanouška Scorpions to byla největší minela, kterou kdy Scorpions předvedli.
Matthias Jabs však konstatoval, že „Eye To Eye“ bylo tou nejlepší chybou, kterou kdy Scorpions udělali, protože si prověřili, že fanoušci netouží po novátorství (kluci, kdybyste se mě byli zeptali, tak bych vám tohle řekl i bez tohohle experimentu…)
A tak, snad aby si své příznivce znovu udobřili, pokračovali Scorpions sice v objevování nových cest, ale teď už takovým způsobem, aby alespoň zůstaly zachovány tradiční jistoty. Spolupráce s Berlínskou filharmonií v podobě alba „Moment Of Glory“ (titulní věc se stala hymnou Expo 2000) dopadla na jedničku a je velice emotivní záležitostí (alespoň tedy v léty prověřených hitovkách – u mě vévodí spolupráce s Zuccherem v „Send Me An Angel“ a divočina „Big City Nights“ s Rayem Wilsonem). Z unplugged alba „Acoustica“, natáčeným v portugalských kostelích však už zase kouká jakási bezradnost a křečovitá snaha získat si přízeň fanoušků zpět. Tu však mohlo zjevně přinést jediné – klasicky jedovaté rockové album. A tak se Scorpions po několika letech experimentování (Rudolf Schenker: „Tahle tři alba pro nás představovala znovunacházení Scorpions. Je to druh regenerace, kteří jiní řeší sólovými alby. My to pojali takhle“ ), které jim příliš úspěchu nepřineslo, vrátili zase zpět do svého rockového hnízda.
|
