Jsme nezlomní!!! Titulem svého patnáctého studiového alba toto vykřikují do světa němečtí Scorpions. A nutno přiznat, že po nepříliš tučných letech mají zase jednou pravdu. Na albu „Unbreakable“ kluci výrazně obživli, vrátili se zpátky k tomu, co jim roky přinášelo úspěch, a předvedli se ve výtečné formě. Je jasné, že přelomová či zásadní alba, srovnatelná s dosahem „Blackout“, „Love At First Sting“, „Crazy World“ či „Face The Heat“ se od těchto rockových dinosaurů dají očekávat už jen stěží, ale k plnému uspokojení fanoušků úplně stačí, když jim kapela tohoto formátu nabídne vyzrálé, upřímné a přesvědčivé album, založené na jejich základním elementu – nekompromisním hard rocku s chytlavými melodiemi.
S albem „Unbreakable“ přišli Scorpions se svojí (zatím) poslední změnou v sestavě. Ralpha Rieckermana, který se chtěl věnovat čistě filmové hudbě, nahradil basák polského původu, Pawel Maciwoda a spolu s Jamesem Kottakem vytvořili velice svěží, důraznou a razantní dvojku. Rouhačsky si dovolím tvrdit, že teprve na albu „Unbreakable“ dostal James Kottak poprvé příležitost v řadách Scorpions důkladně předvést svoje umění a styl. A může za to právě ten fakt, že mezi novinkovými skladbami se nachází dostatek těch, které jsou založeny na útočně agresivním a přímočarém základě.
Scorpions navázali na tradici silných úvodních songů. V podobě syrově hrubé, rozvážné výhružné a naléhavé „New Generation“ nejen představili jednu z nejsilnějších položek desky, ale zároveň nenápadně navázali na svoje nedávné experimenty, drsnější podobě písně dokonale svědčí využití dětského sboru, který kupodivu vůbec nezměnil její charakter, neboť i dětičky znějí značně alarmujícím způsobem. S následující svižně uvolněnou „Love ´Em Or Leave ´Em“ se konečně začíná hrát na starou dobrou notu - jasně čitelný riff plný energie, výrazná melodie a přesvědčivě jedovatý Meine. A hned vzápětí další z vrcholů – příjemné rockové pohupování, nadhled, maximální vzrušení v těch správných momentech, excelentně překrývané vokály a mimořádně silná melodie - to je „Deep And Dark“. Výsledkem spolupráce s iránským pianistou a skladatelem Anoushirvanem Rohanim je fascinující polobalada „Maybe I, Maybe You“, začínající jako křehoučká pianovka s naprosto famózním Meinem (miluju to jeho šantánově elegantní zatáhnutí…), a vrcholící v mohutně hrubém a hlubokém rockovém burácení. Se silnými emocemi si Scorpions ladně pohrávají v „Through My Eyes“ (sledujte ty decentní a přitom nesmírně působivé kytary!). Finálnímu vyvrcholení v podobě uvolněně hravého „Remember The Good Time“ věřím každou notu i každé slovo, z téhle písně (a vlastně z převážné většiny desky) dýchá obrovská přesvědčivost a pohoda. Jako by Scorpions přestali lámat hlavu s tím, jak na fanoušky (byť jeden z komentářů k desce zněl, že fanoušci kapely si přáli pravé rockové album, takové, jaké byli léta zvyklí dostávat) a vypustili to nejpřirozenější, co v sobě pár předchozích let tutlali.
Je docela úsměvné, že Rudolf Schenker se na adresu téhle desky vyjádřil v tom smyslu, že deska nebyla dostatečně propracovaná (no, možná kytary nejsou až tak akční jako v minulosti) a skladby dost silné. Nevím, co Rudolfa k tomuhle tvrzení vedlo, dle mého bylo „Unbreakable“ (byť se na něm najdou i slabší a nenápadné kousky) po dlouhých jedenácti letech konečně silným a velice podařeným albem.
|
