Pamatujete si ještě kapelu Wrathchild, která na začátku osmdesátých let míchala Novou vlnu britského heavy metalu s popěvky á la Slade či The Sweet a měli naprosto šílenou glamovou image, kdy výška jejich vyčesaných vlasů dosahovala skoro půl metru? Debutová deska „Stakk Attakk“ byla i přes totálně zprasený zvuk docela bomba. Dvojka „The Biz Suxx“ ovšem v roce 1988 přišla už pozdě, což bylo zaviněno sporem s vydavatelstvím Heavy Metal Records a navíc ve zvuku nebyl slyšet skoro žádný posun. A třetí, nemastná neslaná „Delirium“ jen předznamenala neodkladný konec kariéry. Ten přišel pochopitelně velmi brzy, protože natupírované kapely, hlavně ty, které měly tehdejší image Wrathchild a byly tolik spojeny s osmdesátými lety, se ocitly v nemilosti a sloužily spíše jako terč posměchu. Jediný, kdo zůstal trochu hudebně činný, byl zpěvák Rocky Shades, který se připojil ke klasické punkové formaci Discharge.
Tam ale dlouho nevydržel a vypadalo to, že se všichni čtyři odebrali do hudebního důchodu. V roce 2005 se ale Wrathchild vrátili zpět na scénu. Ovšem bez Shadese. V jejich řadách působil původní kytarista Paul Wrathchild a klasická rytmická sekce Marc Angel (baskytara) a Eddie Starr (bicí). Jenže brzy se vrátil i Shades. A rovněž pod názvem Wrathchild. Vypukla zase jedna z těch klasických tahanic o ochrannou známku, až nakonec Shades ustoupil a na svět přivedl kapelu Wildside Riot. Původní trojice se zpěvákem Gazem Psychowrathem přišla v roce 2011 s albem „StakkAttakkTwo“, kde naservírovala hudební paletu moderního hair metalu s punkovým nádechem. A jako odpověď vychází letos deska „No Second Take“, kterou má na svědomí právě Rocky Shades a jeho Wildside Riot.
Jelikož noví Wrathchild s Psychowrathem se spíše orientují na budoucnost, Wildisde Riot, jako by se chtěli vrátit k úplně prapůvodní podstatě starých Wrathchild. A proto jsou Wildisde Riot dnes mnohem wrathchildovštější (tím nemusí nutně být řečeno, že lepší) než současní Wrathchild. Hned od první skladby „All Hail The Wasted“ bednami rezonuje ten sound počátku osmdesátých let (samozřejmě už mnohem lépe ošetřený), kdy se vše ještě točilo na analog a vrcholem zvukařského umění byla čtvrtá deska Foreigner.
Je s podivem, že i po tolika letech Shadesův hlas zní poměrně mladě a i hudba v sobě má ten mladický zápal, jako kdysi měli původní Wrathchild. Proto se najdou i chytlavé popěvky, jako třeba „Wildside Riot“, „Fukk´Em“ nebo „Candiis Gone Bad“, které poměrně věrohodně navazují na staré desky, kde se do klasického heavy metalu míchají jednoduchoučké refrény s postpunkovou náladou.
Jistě, Wrathchild nikdy nebyli žádní novátoři, takže ve skladbě „Angel On My Back“ nepokrytě vyslechnete Aerosmith, „Glimmer-Tramps“ zase trochu krade od AC/DC (zejména je hodně slyšitelná inspirace skladbou „What Do You Do For Money Honey“ z desky „Back In Black“), pomalejší věci „My Paradise“ a „Wasted Lust“ zase trochu čerpají u Def Leppard. Ovšem je to asi ještě inspirace, o totální vykrádačku se nejedná.
Žádné novum se od Wildside Riot nečekalo, to by člověk musel být skutečně blázen. Je to prostě jen pokračování kdysi započaté práce. Samozřejmě se deska s kultovní „Stakk Attakk“ rovnat nemůže, ale poslední společné album „Delirium“ strčí s přehledem do kapsy. Jenže otázka je, kolik lidí to dneska ještě zajímá…
|
