Se zpožděním, ale přece, tu máme druhý díl „Devil´s Supper“, dvojalba, které přichystal frontman kultovních britských šraml rockerů Dogs D´Amour, Tyla. Jak už jsem poznamenal v recenzi na akustickou část dvojdíla, Tyla je v posledních době nebývale čilý a už teď se mluví o comebacku Dogs D´Amour i na studiové bázi a to dokonce v sestavě, která má na svědomí pravděpodobně nejlepší album „The Dynamite Jet Saloon“. Ale to předjímáme věci, které buď přijdou, nebo ne. Jistota je, že na stole teď máme druhý díl „Devil´s Supper“, který, jak se nechalo očekávat, má přídomek „Electric Sitting“.
Jak je z názvu patrné, tentokráte se jedná o skladby, které Tyla pořídil v klasickém rockovém složení, přestože většinu nástrojů obstaral sám. Není proto tak niterní jako akustická část a celkově působí mnohem špinavějším dojmem. Tyla si absolutně s žádnou hudební čistotou neláme hlavu, což už je patrné z dob Dogs D´Amour. „Devils Sitting“ jde ale v tomto ohledu až skoro do morku kostí. Nejpatrnější jsou ozvěny šedesátých let, ke slyšení je stařičký stounovský rock n´roll, sem tam se objeví i názvuk country, ale jinak jde v podstatě hlavně o písničku.
Tu Tyla složit umí. A na svých sólovkách je odvážnější než v rámci své domovské kapely. Nebojí se proto do „Green Eyed Girl“ zakomponovat jako prakticky nejdůležitější hudební složku trubku, nebojí se ani pochodového rytmu v „The Meaning Of Fortune And Fame“, která ovšem jinak připomíná tvorbu Izzyho Stradlina (ex-Guns n´Roses). Nebojí se snové atmosféry v „In Another Life“, ani otřískaného hospodského blues, hraného ve tři ráno ožralým kytaristou jako v případě „Religion“. Nejde o žádnou stylovou čistotu a už vůbec nejde o album, které si hraje na dokonalé. Z desky je cítit nadhled a vyloženě sympatický ksicht.
Není to tak dlouho, maximálně pár měsíců, kdy jsem byl nucen půjčit si od kamaráda auto. Aby mi cesta z Plzně do Prahy líp utekla, vzal jsem si s sebou nějakou muziku. Mezi vybranými CD byl i titul „More Undercharted Heighs Of Disgrace“ od Dogs D´Amour. Co čert nechtěl, když jsem auto vracel, zapomněl jsem tam právě CD těchto britských rockerů. Za týden mi kamarád CD podává s tím, že nic horšího dlouho neslyšel. Buď jak buď, jsem asi možná rád. On má rád Nightwish, Queen, Stratovarius. Nabubřelou, pompézní produkci. A Dogs D´Amour jsou ten pravý opak a proto se mě líbí. Hudba jejich i jejich zpěváka…
|
