Osoby a obsazení: Alex Garoufalidis, kytarista a skladatel, má na kontě společné nahrávání s Grahamem Bonettem či Chuckem Wrightem. Mike Freeland, vokalista, známý ze svého působení u Praying Mantis. Chris Tsangarides, producent a zvukový inženýr, podepsaný pod nahrávkami Garyho Moorea, Yngwieho Malmsteena, Judas Priest, Thin Lizzy či Depeche Mode, nominován na britskou Grammy. Dennis Ward, všudybyl, který měl na starosti mastering. Harem Scarem, parťák pro plánované kanadské turné. No, a nejen do počtu rytmika ve složení bicmen Azerbaijani Asec Bergemann a basák Andreas Kramer. Čekali byste při pohledu na tuhle poměrně vybranou společnost něco jiného, než excelentní hard-rockové album?
Ne vždy musí i ta sebeexcelentnější sestava naplnit očekávání. A to je i případ druhého alba německých (to že jeden je z Řecka, druhý z Ázerbajdžánu, třetí z Británie a pouze čtvrtý z Germánie nevadí, kluci sami se označují za německou kapelu) King´s Call. Jejich nahrávku totiž lze rozdělit na dvě, ne zcela kvalitativně slučitelné poloviny. Ta jedna je čistě technická – vytknout cokoliv po téhle stránce (zvukově, hráčsky, interpretačně…) je prakticky nemožné, muzika solidně šlape a nenudí. Pocitově jde však o poměrně studenou, rutinní záležitost, u které si až jeden říká, že by klidně vyměnil nějakou chybičku (a snad i pořádnou minelu) za trochu srdečnější pojetí, za vzrušení, za emoce…, a v neposlední řadě i za nějaký výrazný nápad a vlastní výraz, který by King´s Call vytáhl z davu.
Je trochu zarážející, že dva závěrečné bonusy vylézají z téhle desky jako nejpodařenější kousky. Jako by v nich King´s Call ztratili zábrany (ale proč by je takoví matadoři měli mít), našli chuť do života a přešli od (myšlenkově) těžkopádného a utahaného hard-rocku do svěží a přirozené uvolněnosti. Z té nebonusové části desky nejsnáz asi spadne do uší „Red Light“ vonící po starých Great White (ale o jejich charismatu si můžete nechat zdát) a „Avalon“, s jedním z nejsilnějších refrénů alba, postupně klouzající do standardní jednotvárnosti, a na Alexově decentním malování s kytarou postavená instrumentálka „Avalon Rising“.
Ne snad, že by King´s Call byli předurčení k estrádám do rockového domova důchodců, ale obávám se, že v kdejakém klubu by je snadno zastínili kdejací mlaďáčci s chutí do života.
|
