Vývojový diagram pro loňské album francouzů Heaven´s Colt by mohl vypadat asi takhle: Otázka první – Máte rádi AC/DC? Pokud ne, mrkněte na bodové hodnocení a klikněte jinam, pokud ano, tak otázka druhá: Líbí se vám v rockové muzice francouzština? Pokud ne, mrkněte na bodové hodnocení a klikněte jinam, pokud ano,tak otázka třetí: Přežijete, když nejslabším článkem řetězu je nepřesvědčivý a jednotvárný zpěvák? Pokud ne, mrkněte na bodové hodnocení a klikněte jinam, pokud ano, otázka poslední – Vadí vám stereotyp? Pokud ano, mrkněte na bodové hodnocení a klikněte jinam. Pokud ne, tak můžete pokračovat ve čtení, třeba budete s Heaven´s Colt nakonec kámoši.
To, že Colťáci mají rádi AC/DC, je zřejmé z každého z šesti songů, zaznamenaných na jejich albu „Labour Du Vice“. Což by ještě nebylo nic proti ničemu, o tom, že i nohsledi téhle bandy se můžou stát hvězdou, nejen v Austrálii vědí své. Pokud vám však chybí charisma (a nezáleží na tom, jestli si pod tím pojmem představíte ztřeštěnost, dravost či jedinečnost), ztrácíte proti svému idolu hodně bodů. Jak exoticky může anglofonům znít čeština? Třeba tak, jako Gálií nepolíbenému Čechovi francouzština.
Dle mého tohle prostě není jazyk stvořený pro údernou a přímočarou muziku, což „Labour Du Vice“ jasně předvádí. Simon Chabeauti se jmenuje křikloun téhle kapely a jeho zvláštně nepřitažlivý a občas poněkud rozevlátý křik se postupně stává hodně nudnou záležitostí, což jde ruku v ruce s posledním bodem diagramu – většina skandovatelných refrénů sklouzne do jednotvárné a vytrvale totožné nálady, takže šestka skladeb (nebýt kytarových sól coby nejzajímavější položky menu) začne strašně snadno splývat do jednochuťové hmoty (a je alarmující, že to stihne být otravné, když délka desky nepřesáhne ani půl hodiny).
Staromilsky šlapavý hard rock Heaven´s Colt je bez problémů použitelný jako kulisa pro cokoliv. Ovšem jako případný hlavní bod programu pro pozornost je „Labour Du Vice“ průhledné a příliš snadno vyčerpatelné.
|
