Všechno tu už kdysi bylo. A většina z toho se dřív nebo později zase ve všemožných formách vrací. Pokud jste příznivci klasického osmdesátkového rocku, orientovaného na dospělé (AOR), zastáváte jeho nejčistší formu bez jakýchkoliv chuťových přísad a přitom s nostalgií vzpomínáte na léta dávno minulá, je tu pro vás švédská kapela Houston (neplést s taliánama - s vykřičníkem na konci -Houston!), která na svém druhém albu, lakonicky nazvaném „II“ (stejně jako na tom prvním), tuhle dobu křísí s úsilím a nadšením čerstvě proškoleného záchranáře.
Tedy tak vydatně, že v těch nejsilnějších momentech víc než hmatatelně slyšíte Foreigner či Journey (a jací to ve své době byli borci!). Nasládlá, na barevných klávesách – asi ne náhodou se Rick Delin, klávesák, producent a skladatel stal před natáčením téhle desky členem kapely - postavená, harmonickými a zpěvně nadýchanými refrény nasycená optimistická muzika, u které se nemusíte bát nějakých divokých kytarových přestřelek (i ta sóla hostujících kytaristů jsou stylově optimisticky umírněná), divoké rytmiky či byť jen špetky hudební agrese (v těch nejtvrdších chvílích se Houston otírají „snad až“ o Bryana Adamse) .
Pokud vám úvodní „Glory“ vleze pod kůži (potenciál na to má), slupnete tuhle desku jako malinu (v opačném případě asi tušíte, jak to dopadne). Odehrává se totiž prakticky celá v té samé rovině, jako úvodní skladba. Jedinou výjimku tvoří duet s Minnah Karlsson (což by měla být hvězdička, zazářivší v soutěži Idol) „Just Friends“, který se díky hostující zpěvačce dostává alespoň lehce do vypjatějších sfér. Logicky pak právě tady nacházím vrchol tohoto velice přístupného a pohodového alba s výraznými melodiemi.
Jak tuhle desku hodnotit? Z pohledu inovativnosti, současnosti, překvapivosti, poslouchatelnosti?
Bod čtvrtý prakticky bez výjimky funguje vytrvale, u ostatních položek by se skvěla na počitadle nula. Nepředpokládám, že by Houston měli svojí deskou strhnout lavinu zájmu o pohodové AOR, ale jejich „Dvojka“ je prostě příjemně poslouchatelná, i přes využití současných zvukových možností nostalgická a rozhodně svádějící k poslechu svých vzorů. Takže (pokud počítáte s jasnou průhledností a očekávatelností postupů) vlastně dobrá práce.
|
