Vydržet na scéně přes padesát let a stále (i když v tuzemských poměrech) v té nejvyšší extralize, to už dá něco dřiny. Navíc, když už je vám přes sedmdesát. Zásluhy jsou sice ocenitelné, ovšem nedá se z nich žít věčně, to je jasné. Jenže Petr Janda byl vždycky vizionář, který přesně věděl, kam může se svým Olympicem zajít. V jedenasedmdesáti letech od něj člověk nemůže čekat takový progres, jako koncem osmdesátých let, kdy Olympic chvíli těžce uhnul směrem k metalu, ale rozhodně se nedá říci, že by kapela přešlapovala na místě.
Navíc loňský rok nebyl pro kapelu rozhodně jeden z nejšťastnějších. Když tragicky zahynul bubeník Milan Peroutka, chvíli to dokonce vypadalo, že to bude konec legendy. Jenže Janda se na usedlého důchodce, který se zaobírá dietou, vysokým krevním tlakem a křečovými žílami, a neustále brblá nad výší penze, stále ještě necítí. „Once A Rocker, Always A Rocker“ (Jednou rocker, navždy rocker) napsal kdysi Joe Perry z Aerosmith. A v Jandově případě to platí rovněž.
Trochu sentimentálnější, nostalgičtější, ale pořád rocker. Nejpozději od svého comebacku v první polovině devadesátých let se sice Janda zaobírá stárnutím a přípravou na předstoupení před „nejvrchnějšího kritika“, a má na to právo. Něco podobného se nechalo čekat i na poslední studiovce, která vyšla s hostujícím bubeníkem, o více než generaci mladším Martinem Vajglem. Ovšem tahle nostalgie se objevuje jen výjimečně. Rozhodně méně, než by se dalo čekat. Nejvýraznější je to v písni „Já nejsem zlej“, kde se Janda vypořádává s náladami zasloužilých penzistů v refrénu „Já nejsem zlej, jen naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej“. Ovšem jeho ostrá kytaraj e s textem trochu v kontrastu. Celkově se dá říci, že moderní zvuk je vcelku velkou devizou desky.
Když už jsem zmínil to lamentování na stářím v „Já nejsem zlej“, musíme zmínit také fakt, že se jedná o takřka ojedinělou chvilku. Většinou se Janda zaobírá mnohem „junáčtějšími“ tématy, jako v asi vůbec nejlepší věci „Jen tak si jdu“, kde rozjede neuvěřitelně energický refrén „na tom světě se mi strašně líbí, zvlášť když mi moje holka slíbí“. Ono zajímavých okamžiků je na „Souhvězdí šílenců“ více. Můžeme z nich vypíchnout temnou, párplovskými riffy prošpikovanou „Prší“, svižné „Kluci, já to dám“ a „Příště platím já“ nebo obě balady „Pane můj (Rocková motlitba)“, která už nějaký pátek rotuje éterem a „Prázdnej dům“, který může být pokračováním „Otázek“ nebo „Bon soir mademoiselle Paris“.
I když Olympic podle mého natočil nejkvalitnější desku od kultovního alba „Dávno“, takovým hitem se nestane. I když je tady pár skladeb se skutečným potenciálem vystřídat v rádiu zatuchlou „Jasnou zprávu“, „Osmý den“ nebo „Okno mé lásky“, pravděpodobně na to nedojde. Znáte totiž dramaturgii českých stanic…
|
