Pro charakteristiku toho, co nabízí na svém debutovém albu „For My Dream I Fall“ italská parta rEearth asi nejlépe poslouží (byť to ani zdaleka neodráží plný rozsah dění) úryvek z jejich oficiální biografie. Fabio Tomasino a Simone Paoloni, dvojice hrající společně v thrashmetalové kapele, se rozhodla začít s osobitějším projektem, míchajícím rozdílné hudební styly jako prog/rock, prog/metal, thrash metal, flamenco. A věřte tomu, že za skoro hodinu a čtvrt se toho dá namíchat až neskutečná hromada.
Obzvlášť, když ústřední dvojice (ty drobné autorské příspěvky kytaristy Edyho Di Leonarda tenhle režim nijak nenarušují) zřejmě trpí buď motivovým velikášstvím a přetlakem, nebo strašlivou stereotypofóbií. Výsledkem je nepřeberný pelmel motivů, útržků i nálad (zdůrazněný i jazykovým anglo-italským minibabylonem), který, kdybych chtěl dopodrobna popsat, tak za) budu tenhle článek psát ještě za půl roku, za b) se mi to stejně jen těžko povede. Obzvlášť, kdybych měl potřebu pouštět se do popisu té pětice skladeb, která přesahuje délku osmi minut. Je pochopitelné, že v těch se toho děje nejvíc. A vůbec není od věci, že čtyři takto rozsáhlé kousky jsou obsaženy v první polovině alba, neboť člověk, nezvyklý na megaprogresivní nálož už po jejich vnímavém absolvování může být natolik utahán, že druhá polovina jen stěží vynikne.
Největším tahákem alba je variabilní vokál Simone Paoliniho (ve „Whitered Rose“ jsem měl chvílemi pocit, že slyším pohodově hluboký hlas Matta Barlowa), který, když se spojí s hostující hlasovou křehotinkou Sarou Rainone, vytvoří velice přitažlivou atmosféru. Díky téhle kombinaci doporučuji song „Senz´Alba“ jako dokonalého reprezentanta rEarth – v téhle až muzikálově barevné záležitosti se totiž propojují snad veškeré elementy tvorby kapely a její finále je patrně nejdramatičtějším okamžikem se schopností posluchače strhnout.
„For My Dreams I Fall“ je deska, kterou bych doporučil trosečníkům na pustý ostrov. Snad jen tam by mohl být dostatek času a klidu na plné vstřebání a pochopení tohoto pestrobarevného (pro mě však příliš přeplácaného, myšlenkově rozháraného – jednotící prvek se mi nepodařilo vyčuchat ani v závěrečné pětidílné „Pure And Simple“ - a motivově nepříliš zábavného – všechno souvisí se vším, a nebo nic s ničím…) alba, jehož největší bolest vidím v tom, že rEarth nenechají žádný ze zajímavých nápadů dostatečně rozvinout a vyznít a mají potřebu jej co nejdřív střídat nějakým novým. Ultraprogresivci všech zemí, zkuste to, tahle deska je výzva. Sebestředná, ambiciózní a těžko vstřebatelná záležitost (i přes to, že kluci občas thrashově krouhnou a zdynamičtí), určená pro hudební přemýšlivce a dumaly.
|
