Před třiceti lety založila parta kluků ve francouzské Valenciennes kapelu Rozz. Po dvou letech vydali svoje první album (které podle ohlasů nebylo vůbec špatné), aby to za další rok zapíchli. Dvacet let vydrželi držet se stranou hudebního dění, pak však zřejmě podlehli vlně reunionů a pustili se znovu do práce. Za pozornost stojí fakt, že z původní sestavy tomu byli přítomni hned tři z pěti muzikantů. Album vydané na konci prvního desetiletí tohoto století však zřejmě nenaplnilo jejich očekávání a tak si celá sestava (s výjimkou kytaristy Marcela Ximenese) zase šla po svém. Marcel Ximenes dotáhl do dokonalosti neuvěřitelný personální kolotoč (dá-li věřit informačním zdrojům, tak během šesti let se mu v kapele protočilo neskutečných dvacet sedm parťáků, a to nešlo o žádný orchestr, ale klasickou metalovou kapelu…) a výsledkem je loňské album „Tranches De Vie“. Pokud hledáte desku, na které je (snad jen kromě obalu desky a semo tamo kytarového špíčku) prakticky všechno špatně, jste na správné adrese.
Nejtristnější položkou v seznamu trápení je zpěv. Snad jedině vysoká fluktuace (v posledních třech letech průměr co rok – to zpěvák) křiklounů a jejich nedostatek mohla přivést Marcela na myšlenku, že desku nazpívá sám. Marcelovi totiž schází v první řadě špetka soudnosti, v druhé řadě jakýkoliv výraz či charisma a v neposlední řadě schopnost zpívat. Zpěv v jeho podání je jakési neohrabané humpolácké medvědí mručení, při kterém snaha trefovat tóny (tedy v momentech, kdy vyjede z toho svého mrmlání) je asi tím jediným, co mu lze přiznat.
Ale i kdyby Marcel dokázal naverbovat kohokoliv ze zpěvácké elity (pomiňme fakt, že by se mu na to asi každý vydlábnul), kde nic není, tam ani čert nebere. Absolutní (podtrhuji, absolutní) absence jakéhokoliv nápadu či vydařené melodie vládne, těch pár songů (slovy asi tři), které vzdáleně koketují s jakousi zábavností (tedy primitivní a naivní jednoduchost a neotesanost, hozená do neohrabaného huláku) a srandou, by mohly po půlnoci v Horní Dolní pár jedinců zaujmout.
V tu chvíli a v tom místě už by totiž bylo fuk, že z reproduktorů se line beztvará nudná hmota, zvuk je naprosto otřesný, a u kláves že váháte, jestli jde o hodně použité Atari, nebo na čem to ti kluci vlastně vaří. Záchrannou síť představují kytary, ze kterých (nepříliš často, ale přece) sem tam něco snesitelného vypadne. Kam až jde zajít, prubněte nejlépe na zprzněné covervezi „Crazy Horses“ od The Osmonds…
Sakra, tohle snad nepředváděly ani začínající garážové kapely v osmdesátých, metalu zaslíbených letech. Frankofóni, dal by se výraz „Tranches De Vie“ přeložit jako „absolutní fušeřina“?
|
