Jméno Hirax bylo léta nerozlučně spojené se slovenskou black/death (zjednodušeně řečeno) kapelou Lunatic Gods, i když barevné výlety k punkovému Editoru, či k poetickému Nothing dávali jasně najevo, že stylové škatulky nejsou to, čím by se Hirax nechával zbytečně svazovat. Na začátku loňského roku dal Lunaticům tento kytarista nečekaně vale. Bylo jen otázkou času (a stylu), kdy o sobě dá znovu vědět. První zprávy o kapele Ramchat proskočily jen pár měsíců po jeho odchodu, loňský podzim již byly představeny první vize o chystané nahrávce a před koncem roku bylo épíčko „Bes“ na světě.
Přibližně tam, kde se Hirax rozloučil se svojí bývalou partou, tam pokračuje i s Ramchat. Snad jen o něco ostřeji a agresivněji, stále v té nátlakové, pohanskou syrovostí vonící muzice, díky hrubému (a jedno, jestli se ponoří do chropotu či skřípání) vytrvale suverénnímu, zřetelnému (jen málokdy se dá v extrémních hlasových polohách tak dobře rozumět textu, jako v tomto případě) a přesvědčivému vokálu Tomáše Leča Jakubce zatažené do black-deathových vod, díky koncepčnímu příběhu o střetu obyvatel pohanské vesnice Mogdaneč s křesťany hozené do krutě mrazivé atmosféry.
A to je to hlavní, o co na téhle desce běží. Napětí nahrávky ohromně prospívá i nezúčastněný vypravěčův hlas (dvěma z pěti položek dominuje právě „rozprávanie“ Milo Kráľe), ona pak ta hudební naléhavost leze z desky o to víc, u domorodce určitě bude sympaticky bodovat vstřícná slovenčina (a je zvláštní, jak tenhle měkounký jazyk může v kontextu syrového příběhu znít hrubě) i skvěle vyvážený a čitelný zvuk.
Základní pravidlo příběhu, totiž jeho gradace, je v případě „Besu“ zvládnuté dokonale. Ač sílu, atmosféru a drásavě vypjaté emoce v sobě mají všechny tři skladby, finální zdivočelý „Posledný pohan“ s chytlavou melodií, housličkami a šťavnatým vysokým backvokálem je nejpřístupnější a zároveň pocitově nejvýraznější položkou „Besu“.
Skvělá práce, Hirax opět válí, …akoby mu sám diabol silu dal…
|
