První rok svojí existence završili Finové Indoctrine vydáním épíčka „Unto The Fall“. Tahle šestiskladbová kolekce, která by měla oslovit příznivce melodického deathu s nezanedbatelným vlivem blacku i nějakým tím thrashovým šlahounem, narazila v mých uších na jednu nepřekonatelnou zeď. A tou je pomlčka v pojmu melo-death. Tak jak povedeně šťavnatě a melodicky zní barevné kytary a skvěle upalující bicí, tak strašně rychle se vyčerpává (byť stylově samozřejmě odpovídající) sice intenzivní, ale příliš jednotvárný řev chasníka Mattiho Rita-Kasariho.
Z nenápadného intra Indoctrine explodují do riffově divoké „Undying“. Z téhle skladby kouká napětí, melodie i atmosféra, a vypjatý naléhavý Mattiho chropot fungují v jednolité symbióze. V následující blackově zatuchlé „Fall“ s parádně ubzučenými kytarami a těžkopádně masírujícím riffem se vláčný a neotesaný řev drží natolik v pozadí, aby kytarová melodie mohla dominovat a měla dostatek prostoru a volnosti. Jenže pak už definitivně chropotná bestie s rašplí v krku vyleze z brlohu a strhne na sebe maximum pozornosti. A byť ta pestrá melodika kytar a klokotavost důrazných škopků stále jiskří, začíná se celá nahrávka slévat do stereotypu.
Jak říkám, má to sílu, energii, drajv. Ale když už se šikovní instrumentalisté začnou zavrtávat pod kůži (což je poměrně velice rychle), netrvá to dlouho, než křikloun odkryje veškeré své karty a začne je z těch závitů vyhánět. Takže z mé strany je hodnocení naprosto neutrální, neboť jak rychle stačili Indoctrine zaujmout, tak strašně rychle stačili zevšednět (a svojí menáž stopli jen těsně před tím, než začali být otravní). Nejspíš jsme se, hoši, viděli naposled. Ale jsem si jist, že ortodoxní vyznavači gothenburgu (a především milovníci sice neohebných, ale zato hrubých, silně ochraptělých a intenzivních hlasů) s tímhle závěrem souhlasit rozhodně nebudou…
|
