„Poté, co jsem začal jako „normální“ kapely, jsem se rozhodl, že tento způsob není to, co hledám ve své kreativitě. Když jsem začal objevovat hudební průmysl a jeho mechanismy, byl jsem znechucen, a rozhodl jsem se přejít k něčemu jinému a inovativnějšímu…“, těmito slovy uvádí třetí album projektu Another Destiny Project jeho hlava, tělo i končetiny – italský multiinstrumentalista Peter Pahor. A byť se neotřelý přístup týká prakticky celkového konceptu fungování Another Destiny Project, je nabíledni, že škatulka „power-heavy metal“, do které jakási hlava Pahorův projekt bez hranic napasovala, bude pro jeho „Metodo Paranoico-Critico “ ještě těsnější, než jen zatraceně těsná. Sám Peter Pahor k tomu dodává, že se jedná o melodický metal, namixovaný s progresivními, alternativními, industriálními, epickými i symfonickými vlivy. A pokud ještě prozradím, že se jedná o koncepční album, věnované paranoicko-kritické metodě tvorby malíře Salvadora Dalího, věřím, že jsem vás dostatečně připravil na události, které lze najít na téhle desce.
Aby na to Peter Pahor nebyl sám – má totiž na svědomí takřka vše, veškeré nástroje i samply, které lze na albu slyšet, jsou jeho dílem, a zpěv mu taky není cizí – přizval si čtyři hosty. Zejména pak v případě zpěvaček dobře udělal. Kdykoliv totiž dojde na ženskou výpomoc, jinak velice, velice pestrá (občas až chaoticky, neuspořádaně a zdánlivě neslučitelně – spojujte v rámci jednoho songu melodický death s progresem a industriálem tak, aby to mělo hlavu, patu a nebylo to samoúčelné… - ke cti Petera Pahora nutno uznat, že vytrvale osciluje na hraně) muzika se zklidní, zpřehlední a začnou z ní vylézat i náznaky jasně strukturované melodie.
Ty se sice dají najít i v ostatních skladbách, problémem však může být chlad, který ze skladeb díky strojovému tempu, záplavě samplů, leckdy až vesmírně atmosférických zvuků, a hlavně zásluhou často užívaného vokálu, proháněnému přes mašinky, z hudby ADP poměrně intenzivně čiší. Naštěstí Peter Pahor zachází s touhle odlidštěnou atmosférou natolik účelně, aby přitažlivost svých nápadů úplně nezmrazil. A když sporadicky vykoukne i kytara, tak ve spojení s velice interesantní ruštinou v v tak trochu jiné a výjimečné „СКВОЗЬ ЗАКРЫТЫЕ ВЕКИ“, z toho vyleze nejpřitažlivější položka alba.
Na jednu stranu je třeba Peteru Pahorovi zatleskat. Nenechává se ničím omezovat a jeho „roboti už jdou, roboti už tady jsou“ ještě není tak odtažité a studené, aby to začalo unavovat. Na straně druhé mi chybí jakákoliv nit, které by se dalo zachytit a která by mi dala důvod použít tuhle desku jako víc, než pouhou zvukovou kulisu. „Metodo Paranoico-Critico “ je prostě pro hlavy otevřené a s oblibou experimentující (o pořádný kus víc, než má maličkost).
|
