Jako na houpačce je to s albem „Národ stažených hrdel“ velkomeziříčských Nonsense. Pokud jsem na jejich předchozí řadovce „Genius Loci“ poněkud zpochybňoval tvrzení o odbourávání předsudků, spojování a stmelování zdánlivě neslučitelných hudebních stylů do přijatelné podoby, tak teď si nejsem už vůbec jist tím, jestli jednoznačně souhlasit nebo jej radikálně odmítnout. Ono totiž záleží, z které strany to Nonsense vezmou.
Pokud při svých mičurinských choutkách míchají hrubý, někdy až corový základ s melodikou ve stylu Lucie, obohacenou o, když ne rovnou chytré, tak přinejmenším obratné (někdy spíš jen naznačující, ale plná sázka na češtinu není vůbec špatná) texty se sociálně-kritickými jehličkami, letí s tou svojí houpačkou hodně prudce nahoru a leze jim z toho podoba víc než povedená. Když jim dojdou melodické nápady a přitom nevypustí tlak, dostanou se na hranu přijatelné rovnovážné polohy, kolem které vytrvale oscilují. A když (i přes proklamované „věř nám, má to smysl“ ) kříží nezkřížitelné, prásknou sebou dost zběsile o zem.
Z předchozích řádků je asi jasné, že „pop-core (s dublovanými uvozovkami)“ je ta strana mince, na kterou bych s chutí vsázel. Absolutní ostrý tlak, vypjatý a uřvaný vokál, příjemná změna rytmu (i to vláčné tempo Nonsense hodně sluší) i alarmující text „Zlatého tlaku“ a melodický – a tady ta Lucie (zhrublá, tvrdší a radikálnější) je přímo hmatatelná – „Proces Pussy Riot“ s dramatickým překřížením vokálů je v tom nejhrubším slova smyslu dokonale chytlavý. Tady to křížení je nejen funkční, ale hlavně maximálně přitažlivé.
Napadlo by vás míchat vanilkovou zmrzlinu se železnými šponami? Takhle nějak to dopadlo při kooperaci s raperem (ne, že by tahle míchanice byla něco dosud neobjeveného…) Erikem Janouškem. Pro velkomeziříčskou scénu třeba může mít tohle spojení určitý lokální význam (…“stejný město, stejný lidi, stejný názory a hospoda…“), pro moje uši je Janouškovo hekání a jeho „zlatý řetězy a kozy“ jasný kandidát na Kopřivku roku. Škoda, vždyť i z tohohle songu nechají Nonsense svojí melodiku vykouknout a snad i díky tomu proklamované „bourání předsudků“ dopadá přesně opačně (a nezachrání to ani vizuální protěžování tohoto songu). Nejen s rapujícím hostem (byť tady je ten držkopád skutečně bolestivý) s sebou Nonsense flákají o zem. Naprosto nenápaditá a sterilní „V kůži mě“ s podivně rozevlátým zpěvem či závěrečná „Nárok na nerecyklaci“, u které klesá celkové napětí a začíná vykukovat chaos a neuspořádanost potvrzují, že Nonsense nehrají a zjevně nebudou hrát na líbivost a přístupnost.
Zvláštní deska. Dva tři songy se strašně snadno zaryjí pod kůži, dva tři songy bych klidně vynechal a jeden s chutí přejel na cejdu hřebíkem. Chvíli to vypadá, že předchozí „Genius Loci“ byl jasně překonán, chvíli na něj s neskutečně silnou nostalgií vzpomínám. Průměr, vzniklý aritmetickým průměrem může být někdy strašně zavádějící. Tak jako v případě tohoto kvalitativně rozpolceného a přitom zajímavého alba.
|
