Představovat Dona Aireyho by bylo něco jako nošení rumu do hospody. Minimálně od poloviny sedmdesátých let, kdy získal místo za klávesami v kapele bubeníka Cozyho Powella, je toto jméno všeobecně známo. Byl to Cozy Powell, který Aireyho představil koncem sedmdesátých let Ritchiemu Blackmorovi a mladý klávesista tak získal místo u Rainbow. Pak už se z angažmá z kategorie těch nejhvězdnějších roztrhl pytel. Postupem osmdesátých let hrál Airey u Ozzyho Osbournea, Michaela Schenkera a Garyho Moora, až se mu začátkem milénia dostalo té pocty nahradit v Deep Purple samotného Jona Lorda.
Airey v řadách legendy dokázal, že umí interpretovat stejně dobře klasiku, na kterou byl Lord zatížen, tak umí dobře promluvit do klasických rockových kompozic. Na rozdíl od Lorda, který se po odchodu z Deep Purple věnoval skoro výhradně vážné hudbě, Airey i v roce 2014 na své čtvrté sólovce „Keyed Up“ ukazuje, že klasika sice ano, ale přece jen na prvním místě je hard rock.
„Keyed Up“ zní hodně párplovsky. To je logické. Přece jen Airey v této kapele hraje už dvanáct let a podobné hudbě se věnuje už čtyřicet let. Párply proto cítíte z každé skladby, ovšem na rozdíl od Aireyho domovské kapely se hammondky derou mnohem více ke slovu. Přesto skladby jako úvodní „3 In The Morning“, „Grace“ nebo „Beat The Retread“ jsou v podstatě klasické hard rockové kousky, kde prostor dostane i doprovodná kapela. Tu si Airey nezvolil vůbec špatně, i když možná netradičně. Na kytaru si vybral hráče acid jazzových Jamiroquai Roba Harrise, basu obsluhuje studiový hráč Laurence Cottle (ten, co nahrál party i na album „Headless Cross“ od Black Sabbath), bicí Airey svěřil Darrinu Mooneymu (Primal Scream) a vokální party převzal málo známý Carl Sentance, jehož hlas místy až příliš nebezpečně zavání Ianem Gillanem.
A tahle parta se pustila i do experimentování. K tomu nejlepšímu, co na albu předvedla, rozhodně patří skladba nazvaná „Difficult To Cure 2013“, což je moderní interpretace Ódy na radost Ludwiga van Beethovena. O něco méně stravitelným kouskem je kakofonické běsnění v „Blue Rondo a la Turk“, která původně patřila do repertoáru jazzmana Davida Brubecka. Proti ní působí „Mini Suite“, což je v podstatě úryvek jednoho z posledních děl Garyho Moora, jako balzám na uši.
Airey tak nenabídl nic, co by od něho fanoušek nechtěl slyšet. Protože když si chcete pustit desku Dona Aireyho, nebudete chtít slyšet nějakou alternativu. Budete čekat mohutné poryvy hammondků, bouřlivé, po blackmoreovském způsobu zabarvené kytary a variace na vážnou hudbu. Tady se vám dostane všeho. Jen bohužel stěžejního hitu ne…
|
