Jména jako Hardline, 21 Guns, The Storm nebo Von Groove byla svého času na poli melodického hard rocku nebo AOR, chcete-li, respektovanými pojmy. Neslavily multiplatinové úspěchy, nebouraly hitparády, ale zaručovaly kvalitní práci, výborné muzikantské výkony a sem tam nějaký hit. Všechny tyhle kapely už ale čas postupem odvál (tedy kromě Hardline) a dnes už jsou spíše encyklopedickými pojmy. U všech ale narazíte na zmínku, že do nich patřili velice schopní muzikanti. Aby také ne, když je vedly takové veličiny jako kytarista Journey Neal Schon (Hardline), bubeník Montrose a Journey Steve Smith (The Storm) nebo kytarista Thin Lizzy Scott Gorham (21 Guns).
A právě 21 Guns představili v roce 1992 světu velice talentovaného pěvce Tommyho LaVerdiho, který se blýskl na úspěšném albu „Salute“. I když z řad 21 Guns po debutové desce zmizel a nahradil jej Hans Olav-Solli ze Sons Of Angels, zpívat ani dvaadvacet let od svého nejúspěšnějšího alba (pamatujete na výborný singl „Knee Deep?“) nezapomněl. Ba naopak. A právě LaVerdi přišel s nápadem postavit znovu nějakou kapelu a proto se obrátil na další muzikanty, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu. Nabídku nakonec přijal protřelý kytarista Josh Ramos, který dříve působil po boku hudebníků z Journey v projektech Hardline a The Storm a bubeník Michael Shotton z Von Groove. Projekt, který nese úvodní písmena jmen zúčastněných L.R.S. byl na světě.
Když se bavíme o debutové desce této kapely, nebo projektu, není třeba se příliš rozepisovat o stylu. Ten, kdo zná 21 Guns, Hardline, The Storm nebo Von Groove už určitě ví, že stylové přemety u muzikantů se konat nebudou. Na to už pánové ten svůj AOR hrají dost dlouho. L.R.S. proto mají hudebně nejblíže k Journey, nikam už nespěchají a než aby pořádně začali řezat ta tvrdá kytarová polena, jdou na to od lesa. Více kudrlinek, vzletných melodií, méně urputnosti a snaze hrát si na tvrďáky.
Deska má přesně to, co od práce zkušených harcovníků AOR očekáváte. Jsou tu rychlejší skladby jako úvodní dvojspřeží „Our Love To Stay“ a „Livin´ 4 A Dream“ nebo „Waiting For Love“, baladické skladby typu „Almost Over You“ či „Universal Cry“ a chybět samozřejmě nemůže ani tklivé balada „To Be Your Man“ a „No One Way To Give“, které dávají prostor pro vyniknutí čistého LaVerdiho hlasu.
Ono v podstatě, když si vezmete jakoukoliv skladbu, dá se z ní v rámci stylu udělat malý hit. Na druhou stranu je vše až moc průhledné a od začátku přesně víte, kam se bude ta která skladba ubírat, jaký bude mít refrén a jaký finiš.
Deska „Down To The Core“ si nehraje na to, že bude zachráncem stylu, který už má svůj zenit dávno za sebou. Je až sympaticky nemoderní ovšem precizně zahraná a jsou tam i některé nápady (zmíněné „Waiting For Love“, „Our Love To Stay“ nebo „I Can Take You There“), kterými by nepohrdli ani samotní Journey. Celkově je to album, které se dobře poslouchá, ale nemá v sobě sílu upoutat posluchačovu pozornost natolik, aby se z něho stal milník žánru.
|
