Poslední dobou mám tak trochu pocit, že většina těch, kteří v minulém století vydali desku a dosud neumřeli, mají najednou aktuálně potřebu svojí diskografii ještě o nějaký ten kousek doplnit. Američtí progresivci Leviathan (nezaměňovat s dalšími nejméně dvaceti kapelami stejného jména – z nichž téměř polovina pochází právě ze Spojených států) to mají malinko jinak. Ti si svojí návratovou desku odkroutili po čtrnáctileté albové hibernaci již před třemi lety a aktuálně přicházejí s pátým kouskem svého hudebního herbáře, nazvaným „Beholden To Nothing, Braver Since Then“.
Jednoduše řečeno, je to zvláštní deska. Na jedné straně najdete řadu důvodů, proč jí zatratit, na druhé straně, najde se i řada přitažlivých momentů. Asi nejjednodušší rada by byla vzít nůžky a na té víc jak hodině a čtvrt provést důkladnou čistku. Některé pasáže svádějí k myšlence, že jen snaha udržet kontinuitu příběhu jim umožnila zapsat se do drážek, John Lutzow jako autor hudby se také zjevně rád vyžívá ve vytrvalém ždímání některých motivů až na prach, (na druhou stranu nutno Leviathan přičíst k dobru, že dají dostatek prostoru předvést se všem nástrojům bez toho, aby se utápěli ve zbytečných onaniích). K tomu by nezaškodilo pohrát si trochu důkladněji s produkcí, která by desce mohla dodat víc důrazu. Možná i zvláštně vystavěné hrdlo Jeffa Warda, inspirující se v ranném projevu Geoffa Tatea (ostatně, i ranní Queensryche jsou jakýmsi mlhavým orientačním bodem při připodobňování tvorby Leviathan), může být důvodem k polemikám na téma dobrý – špatný.
Emotivnost jeho hlasu sice nechybí, ale je plnou součástí největšího nedostatku alba – totiž neschopnosti vygradovat a alespoň častěji zamířit k nějakému vrcholu. „Beholden To Nothing, Braver Since Then“ tak může být velice vydařenou kulisou, ale u soustředěného poslechu se občas můžete těžce nudit. Což u takových kousků (anebo alespoň některých jejich částí) jako „A Testament for Non-Believers“, „If the Devil Doesn't Exist...“, „Thumbing Your Nose at Those Who Oppose“, „Words Borrowed Wings“ (toto je prakticky jediná vrcholová výjimka), či „Misanthrope Exhumed“ docela zamrzí.
Občas znějí Leviathan docela současně power-progresivně, občas zabrousí do jakéhosi jazz-fusion s psychedelií 70.let. Námět koncepčního příběhu se motá kolem náboženství (z toho mála, co se mi podařilo rozkódovat, to nebude (bez záruky) Lutzowova životní láska). Víc než šestasedmdesát minut hudby by si možná z principu zasloužilo trochu podrobnější pitvu, ale když on ten závěr by byl i přes případnou záplavu slov stejný - opatrné album (a to tvrdím i přes občas víc než překvapivé náladové zvraty) bez gradace.
|
