Dvacetiletá historie kapely Claymore může být obrazem toho, jak jsou ty evropské dějiny bouřlivé. V době vzniku kapely mohl doma vyvěšovat její zakladatel Vladimír Garčevič jugoslávskou vlajku. Na prvním albu už se kapela mohla hlásit k příslušnosti soustátí Srbsko – Černá Hora, aby svojí druhou desku (po probrání se z desetileté hibernace a pochopitelně i s pozměněným line-upem) již vydávala s pojmem „Srbsko“ v kolonce státní příslušnost. Leč tato zmínka je čistě faktografická, o tvorbě kapely víc napoví pseudonym zmíněného otce kapely – není to náhoda, že vystupuje pod jménem Vlad Invictus. Ovšem kdyby se honosil nickem Vlad The Lord Of Steel, případně Vlad Wishmaster (a našlo by se i jinde), bylo by to ještě výstižnější…
„Lament Of Victory“ je ve své podstatě hudebně výpravný hrdinský epos (dokonce snad – bez záruky - inspirovaný populární ságou R.R. Martina „Písně ohně a ledu“) s ženským vokálem. Což přináší určité nevýhody. Nevýhodou ženského vokálu je skutečnost, že hlásek Dejany „Betsy“ Pavlovič je takové tenoulinké (byť poslouchatelné), ve výškách poletující vlákýnko, které nejen, že svému hrubšímu parťákovi v tom heroismu prostě nestačí, nejen, že v pokusech jít přímo ve stopách Nightwish postrádá Tarjinu sílu a přitažlivost (takovou „Power Of The Destiny“ by agresivnější dračice nejspíš dokázala nakopnout daleko důkladněji), ale i v těch neutrálních (rozuměj neokopírovaných) momentech nevládne zrovna kdovíjakým charismatem (zkuste atmosférickou „Crossroad Of Forever“, ve které Vlad se svým vokálem dokáže úspěšně jitřit melancholickou náladu, aby ve druhé polovině skladby zásluhou Betsyna popěvání těžce klesl tlak). Nevýhodou té heroické nálady je fakt, že když Claymore dotáhnou tenhle prvek do absolutna, pokouší se převtělit („Hymn Of Vengence“) do Manowar, bohužel ne úplně přesvědčivě (jo, Eric Adams je jen těžko adaptovatelný), a navíc spíš do autorské (ne)formy Manowar z nedávných let. Nevýhodou je i poměrně naivní rukopis – a pak to dopadá tak, jako byste pompézní velkofilm natáčeli v kulisách z vesnického divadla.
Pokud jste z předchozího odstavce nabyli dojmu, že „Lament Of Victory“ je kolosální průšvih, tak to rozhodně není tak zlé. Je to jen zaviněné tím, že Claymore pokukují po nejvyšších patrech metalové elity, do které ještě nedorostli. Jejich písním (některým) však nelze upřít příjemně živou melodičnost, dominantním klávesám přitažlivost, desce dostatek variabilnosti, abyste jí (při velice průhledných postupech) neprokoukli už při první skladbě, Vladově hlasu tu na odiv tolik vystavovanou důstojnost a hudebním nápadům sem tam jiskru. Takže máte-li rádi již vzpomínané Nightwish či Manowar a nevadí vám jejich trochu naivní stopování (které většinou neurazí), klidně tenhle „Žalozpěv“ prubněte.
|
