Když před sedmnácti lety uváděl Piet Sielck do života svoje Iron Savior, dělal mu u toho společnost i legendární Kai Hansen a sem tam bylo možné zaslechnout hlasy, že ta životaschopná energie, která z desky tryská, je z nemalé míry právě Kaiova zásluha. Sice ten vztah mezi Pietem a Kaiem nelze až tak úplně pasovat do pozice učedník a jeho mistr, ale kdyby ano, bylo by letošní album Iron Savior „Rise Of The Hero“ praktickou ukázkou toho, jak je učedník schopen převálcovat mistra. Pravda, zásluhu na tom má i ne zrovna oslňujícího forma paprsků, faktem je však i to, že i na svém osmém albu Iron Savior naplnili přesně to, co od nich jejich příznivci očekávají – tedy nekompromisně energické, divoké a melodické album, bez nějakého většího překvapení, ukované podle víc než prověřené, trochu ohrané a tedy snadno odhadnutelné, ale stále dostatečně funkční matrice.
V případě tolik si podobné diskografie kapely je velice ošidné ohánět se tvrzením o nejlepším albu kapely. Ale přiznám se, že kdyby Iron Savior udrželi takový tah na bránu, jako v první polovině desky, začal bych o téhle kategorii uvažovat. Drtící melodická energie, sprintující bicí, řezavě riffující kytary, občasné jemňounké klávesové koření, vyřvatelnost chytlavě vzdušných refrénů, ostrá kytarová sóla a parádně agresivní Pietův chraplák (Piet zná dokonale svoje limity, které maximálně využívá a přitom se nepouští nikam, kde by se snad byť jen náznakem mohl trápit, díky tomu mají všechny kousky úžasnou šťávu), jehož síla narůstá v proplétací kooperaci se sbory, i umění vygradovat skladbu, to jsou jistoty, se kterými Iron Savior zacházejí v případě prvních šesti kousků (pomiňme atmosférické intro) přímo mistrovsky (a navíc stále stejně a pokaždé jinak).
V druhé polovině alba přijde nejprve jakési tahavější zvolnění v „Dragon King“, při kterém Iron Savior trochu ztratí údernost a divokost, ne však ještě přitažlivost. To přijde až v kole dalším. U Iron Savior nebývá příliš obvyklé, aby sahali po coververzích, v případě výpůjčky od švédských mlaďáčků Mando Diao „Dance With Somebody“ se jim nezadařilo a z celkem snesitelného originálu udělali prapodivný popíček, se kterým na nahrávce umřela energie.
Nezachrání ji syrová „Firestorm“, ani standardní balada „The Demon“ (jak výše řečeno, největší síla kapely je v nespoutané energii, takže Sielckovy emoce neurazí, v momentě kdy zajede na hranu svého struhadla, tak i potěší, ale kouzlo je pryč). Finální „Fistraiser“ má z té druhé půlky největší potenciál navázat na explozivní úvod (obzlášť ty halekací sbory mají švih), ale je to spíš o nahazování řetězu, než o úspěšné jízdě.
Iron Savior nepřekvapili, nezklamali, odvedli svůj vysoký standard. Milý Kaii, možná by nebylo od věci při přípravě příštího alba požádat Pieta o vratku té půjčky z prvních třech alb Iron Savior. Přesně ta živočišná energie, které má Piet na rozdávání (a „Rise Of the Hero“ je toho nejlepším důkazem), je jedním z elementů, který by se ti zatraceně hodil.
|
