Koncem září 1986 byla Metallica v troskách. Hovořilo se dokonce o tom, že by kapela svou činnost ukončila, o čemž ale nechtěl slyšet management, který viděl v Metallice dojnou krávu. Hvězda kapely totiž stoupala raketovou rychlostí a prodeje desek utěšeně rostly. Ovšem ztráta tak důležitého člena, jakým Cliff Burton pro Metallicu byl, to byla velká rána. 7. října 1986 se ale kapela sešla na Burtonově pohřbu, kde zahrála skladbu „Orion“. To byl ten rozhodující okamžik pro další budoucnost. Navíc zbylé trojici dala požehnání k další činnosti celá Burtonova rodina.
Nucený oddych kapele prospěl a brzy se pak začala shánět po novém basistovi. Do konkurzu se tehdy přihlásilo čtyřicet hráčů včetně Lese Claypoola z Primus, Troye Gregoryho z Prong a Jasona Newsteda z Flotsam And Jetsam. Právě posledně jmenovaný nakonec zahrál všechny požadované skladby nejlépe a brzy se tak stal právoplatným členem kapely. S ním kapela dokončila rozjeté turné k „Master Of Puppets“ a vrhla se do prací na dalším albu.
Právě ale v tu chvíli Newsted pochopil, že s tím právoplatným členstvím to není tak horké, jak se zdálo. Ulrich s Hetfieldem takřka zcela ignorovali jeho nápady, se kterými chodil na zkoušky a proto jeho otisk nese jen úvodní skladba „Blackened“. Navíc jeho basové party jsou na desce téměř neslyšitelné a do popředí vystupují zejména Ulrichovy bicí. To je první, co praští do uší hned v uvedeném otvíráku.
Ten měl plnit stejnou funkci jako na předchozích albech „Fight Fire With Fire“ a „Battery“, ale ve skutečnosti takovou sílu nemá. Metallica se totiž, stejně jako ve většině dalších skladeb na albu, ztrácí ve svých nápadech, kterých do každé ze skladeb napěchovala tolik, až jim dělalo velké problémy skladby správně zahrát při koncertech. Zářným příkladem toho je titulní skladba „…And Justice For All“, která se rozprostírá na ploše deseti minut a za tu dobu dozná tolika změn, že sám posluchač je z toho občas jelen. Platí pro ni to samé jako pro „Blackened“. Prostě potřetí se už nepodařilo dát dohromady tak silnou titulní skladbu, jako tomu bylo předtím.
Zato následující „Eye Of The Beholder“ je černým koněm alba. Skladba má naprosto geniální úvodní riff, celá se nese v plíživém tempu, do kterého Hetfield zlověstně štěká své texty. Ty se zaměřují ponejvíce na sociální kritiku americké společnosti a na řadu chybných rozhodnutí vlády a tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana. Mezi ně patří samozřejmě i kritika válečných konfliktů, kterou se zaobírá skladba „One“, což je samozřejmě nejznámější věc celé desky. Kdo by neznal ten poklidný úvod, který vypráví příběh válečného veterána z Vietnamu. Skladba pomalu graduje v refrénech až do kulometných salv bicích a zběsilých kytarových sól. Navíc „One“ byla první skladbou, ke které Metallica natočila oficiální videoklip, který obsahuje ukázky z filmu „Johnny si vzal pušku“ z roku 1971. „One“ byla také tou skladbou, která Metallicu definitivně usadila na metalový trůn a kapela za ní v roce 1990 dostala i cenu Grammy.
„The Shortest Straw“ je na druhou stranu zase skladba, která ničím nepodtrhuje výjimečnost Metallicy. Ano, má velice pěknou, až pekelně jedovatou kytarovou figuru, ale zase na síle jí ubírají přehršle nápadů, které působí až kontraproduktivně. Zato „Harvester Of Sorrow“ je opět jedním z vrcholů desky. Pomalé, gradující tempo s velice zapamatovatelným refrénem je přesně tím, co tehdy bylo tváří Metallicy. Ta už zde už prakticky rezignovala na svůj výraz z dob „Kill´Em All“.
„The Frayed Ends Of Sanity“ zase album trochu sráží dolů, protože na ploše více než sedmi minut nenabízí moc záchytných bodů, pro které by si posluchač skladbu zapamatoval. Stejně je na tom i instrumentálka „To Live Is To Die“, která ještě nese skladatelský punc Cliffa Burtona. Ale v porovnání s „Orion“ a zejména s „The Call Of Ktulu“ je jednoznačně nejslabší. Konec desky je ale grandiózní. „Dyers Eve“ je jasným pokračováním „Damage Inc.“, nářezová skladba, která rozstřílí celou atmosféru alba, až z něho cáry lítají.
„… And Justice For All“ je z dnešního pohledu trochu nevyrovnané album. Kapela se trochu ztrácela ve svých nápadech a výsledkem je několik nevýrazných skladeb. Na druhou stranu takové „One“, „Harvester Of Sorrow“ a „Dyers Eve“ mají sílu všechny nedostatky vyvážit. Ale upřímně řečeno na předchozí titánské kousky to nestačí.
Pravdou ale je, že především díky skladbě „One“ zažila Metallica další komerční úspěch, když se deska umístila na šesté příčce oficiální americké hitparády. Díky tomu se kapela definitivně zařadila po bok takových hegemonů rockové scény jako AC/DC, Kiss, Van Halen, Mötley Crüe či nově nastupujících Guns n´Roses.
|
